Veksláci nezmizeli. Česká společnost se k nim stále vrací

Vekslák se stal symbolem doby, kdy oficiální ekonomika nedokázala uspokojit poptávku obyvatel a vedle ní vznikal rozsáhlý pololegální svět obchodníků, překupníků a prostředníků. Že toto téma neztratilo na přitažlivosti, dokládá řada novějších publikací. V próze se k němu vrací například nedávno vydaný román Vekslačka Scarlett Wilkové, osobní perspektivu nabízí vzpomínková kniha Já byl frajer kluk: Příběh romského boxera a veksláka Standy Tišera ahistorický rozměr zpracovává odborná práce Adama Havlíka Marky, bony, digitálky: Veksláci v socialistickém Československu. Každá z těchto knih ukazuje trochu jiným způsobem tentýž fenomén, který se stal jedním z charakteristických rysů normalizačního Československa.

Pojmem vekslák se v předlistopadovém Československu označoval člověk, který se živil nelegálním nákupem a prodejem cizích měn nebo takzvaných bonů. Bony byly poukázky podniku Tuzex, za které bylo možné nakoupit jinak naprosto nedostupné západní zboží, od elektroniky po značkové oblečení. V prostředí plánované ekonomiky, kde oficiální banky nabízely cizí měny v silně omezeném množství a na devizový příslib se stály nekonečné fronty, představovali tito pouliční směnárníci pro běžné občany jedinou reálnou možnost, jak se dostat k západním penězům.

Veksláci nejčastěji operovali v centrech velkých měst, před prodejnami Tuzexu nebo v blízkosti hotelů navštěvovaných zahraničními turisty, od kterých valuty kupovali. Ačkoliv tehdejší režim tuto činnost oficiálně trestal jako spekulaci a ohrožení devizového hospodářství, ve skutečnosti nad ní státní orgány i příslušníci Veřejné bezpečnosti často přivírali oči. Veksláci disponovali značným množstvím hotovosti a dokázali si zajistit vlivné kontakty i nedostatkové protislužby, což z nich činilo privilegovanou vrstvu tehdejší šedé ekonomiky. Veksláci tak fungovali na hranici mezi podsvětím a každodenním „normálním“ životem.

Pouliční směna peněz s sebou nesla vysoké riziko a k tehdejšímu řemeslu patřila také propracovaná kriminalita zaměřená na okrádání neopatrných zákazníků. Veksláci často využívali momentu překvapení, psychologického nátlaku a fingovaného strachu z blížící se policejní kontroly.

Nejznámější metodou se staly takzvané ruličky, o kterých velmi barvitě píše i Standa Tišer ve své vzpomínkové knize. Při odpočítávání peněz přímo na ulici vekslák ukázal oběti celou domluvenou sumu, ale v poslední vteřině před předáním balíček bankovek obratným hmatem vyměnil za totožně vypadající svazek. V něm byla skutečná bankovka vysoké hodnoty umístěna pouze navrchu, zatímco zbytek ruličky tvořil nastříhaný novinový papír nebo bezcenné staré zahraniční měny. Podvedený zákazník, který spěchal, aby nebyl chycen hlídkou, schoval peníze do kapsy a podvod zjistil až v bezpečí domova.

Méně viditelným, ale historicky doloženým rysem černého trhu byla provázanost veksláků se strukturami Státní bezpečnosti (StB). Tajná policie vybrané špičky nelegálního obchodu s valutami záměrně tolerovala a chránila je před běžnou kriminální policií. Tento vztah byl čistě pragmatický. Veksláci výměnou za beztrestnost poskytovali StB cenné informace z kriminálního podsvětí nebo ze schůzek se zahraničními turisty, kteří v hotelech měnili peníze. V knize Adama Havlíka se lze dočíst, že nezanedbatelnou roli hrála i „materiální korupce“, tedy že příslušníci bezpečnostních složek byli upláceni atraktivním spotřebním zbožím, bony či valutami.

Tato specifická subkultura z českého povědomí nezmizela ani desítky let po pádu komunismu. Naopak se stává předmětem neustálé reflexe v různých literárních žánrech. V próze na toto téma v poslední době výrazně upozornil román Vekslačka, který se odehrává v Ostravě. Sleduje osud ženy, pro niž se peníze z nelegálního obchodu staly cestou ke svobodě, přičemž příběh otevřeně tematizuje právě nebezpečné vazby a nátlak ze strany Státní bezpečnosti. Při pročítání knihy se nelze ubránit dojmu, že autorka čerpala inspiraci právě ve výborné odborné studii Marky, bony, digitálky: Veksláci v socialistickém Československu. Lidský rozměr, vnitřní hierarchii a specifické sociální vazby zase přibližují autentické vzpomínkové knihy. Zajímavé materiály k tématu nabízí i projekt Paměť národa.

Důvod, proč veksláctví společnost stále fascinuje, však neleží pouze v historii. Nahromaděný kapitál, dravost, absence morálních zábran a specifické know-how, jak obcházet státní pravidla, mnoha představitelům této scény umožnily hladký start do divokých devadesátých let. Pád komunistického režimu v roce 1989 neznamenal konec všech veksláků, ale naopak začátek největšího ekonomického vzestupu těch „nejschopnějších“. Na rozdíl od běžných občanů disponovali obrovským množstvím hotovosti, často v cizích měnách, což jim poskytlo velkou výhodu při startu ekonomické transformace.

Během malé a následné velké (kuponové) privatizace na začátku devadesátých let dokázali veksláci tento nelegálně nabytý kapitál bleskově zlegalizovat. V malých privatizacích prostřednictvím nastrčených osob vydražili v aukcích restaurace, hotely a provozovny. V kuponové privatizaci pak nakupovali privatizační knížky přímo od občanů, později i akcie, čímž získali vliv v nově vznikajících podnicích a investičních fondech. Jejich neformální sítě se rychle propojily s rodící se politickou a úřednickou elitou, která potřebovala finanční zázemí a sponzory pro nově vznikající politické strany. Vekslácký pragmatismus a zvyk fungovat mimo zákonné normy tak spoluvytvářely podobu raného českého kapitalismu. Některé jevy spojované s tímto prostředím, zejména netransparentní vazby mezi byznysem a politikou, přitom z českého veřejného života zcela nezmizely ani po více než třiceti letech.

Z hlediska historické paměti se tedy na veksláky nahlíží dvojím způsobem. Na jedné straně jako na osoby zapojené do nelegálních obchodů, často propojené s dalšími formami šedé ekonomiky. Na straně druhé se z nich staly téměř folklórní postavy. Film, literatura i populární kultura z nich vytvořily symboly schopnosti „obejít systém“, vydělat peníze a získat výhody tam, kde ostatní naráželi na omezení. Tato ambivalence přetrvává dodnes. Vekslák bývá současně odsuzován i obdivován. Je vnímán jako člověk, který porušoval pravidla, ale zároveň jako někdo, kdo dokázal uspět v prostředí, kde byla pravidla sama o sobě pokřivená.

Veksláci tedy představují koncentrovaný symbol normalizačního Československa. Ukazují, jak fungoval systém založený na nedostatku, privilegiích a neformálních sítích. Zároveň připomínají, že vedle oficiálních institucí vždy existují paralelní mechanismy, které lidem umožňují obcházet omezení. Když se dnes vracíme k příběhům veksláků v románech, memoárech nebo historických studiích, nejde pouze o nostalgii po osmdesátých letech. Jedná se také o snahu pochopit, jaké vzorce chování si česká společnost odnesla z období socialismu a nakolik jsou přítomny i dnes.