Článek
Takhle jsme to opravdu chtěli?
Česká a moravská města jsou plná aut, která přináší nejen individuální výhody, ale také čím dál tím větší problémy, které ve svém důsledku snižují kvalitu života všem. Chceme být zdraví, ale tolerujeme chemický koktejl produkovaný automobily vedoucí k předčasným úmrtím. Toužíme po bezpečných městech přívětivých pro všechny věkové kategorie, ale přehlížíme parkování aut na chodnících či nebezpečně rychle projíždějící vozidla kolem tramvajových ostrůvků. Roky mluvíme o adaptaci měst na klimatickou změnu, abychom se v létě neupekli, jenže chybí parkovací místa, a tak kácíme vzrostlé stromy, abychom vytvořili nová parkoviště na úkor trávníků – a tím zároveň vytváříme nové tepelné ostrovy. Říkáme si, že už je to opravdu naposledy, jenže pak není kde zaparkovat, na Facebooku se ozve banda křiklounů, a tak se zase sáhne do veřejných rozpočtů a zlikviduje se zase kousek veřejného prostoru. Taky cítíte ty rozpory mezi tím, co chceme, a tím, jaký je nakonec výsledek?
Problémy spojené s rozbujelým automobilismem byly popsány mnohokrát, změn se však děje jen málo – jsou pomalé, opatrné a nedostatečné. Pozoruji, že už i v rodinách bydlících na sídlištích začíná být běžné mít před panelákem dvě či dokonce tři auta. Pro taťku či mamku do práce, pro rodinu na výlety a když dítko dosáhne osmnácti let, tak i pro něj, aby se ve škole mezi spolužáky necítilo jako „socka“.
Proč to má smysl?
Důvodů pro regulaci počtu aut ve městech je hodně. Měli bychom mít například na paměti, že individuální automobilová doprava je významným zdrojem emisí skleníkových plynů. A pokud nám to není lhostejné a chceme se na snižování emisí podílet, nejlepším způsobem, jak na to, je vzdát se vlastnictví automobilu. (viz např. kniha Není to konec světa od datové vědkyně Hannah Ritchie). Omezení automobilismu přináší i významné zdravotní přínosy – nejen řidičům, ale všem obyvatelům měst. Znečištěné ovzduší způsobené automobilovým provozem zvyšuje výskyt respiračních onemocnění, kardiovaskulárních problémů a předčasných úmrtí.
Nová zjištění varují před nanočásticemi z pneumatik
Kromě známých škodlivin, jako jsou oxidy dusíku a prachové částice PM10 a PM2.5, se stále více pozornosti věnuje ultrajemným částicím (nanočásticím), které vznikají nejen spalováním paliv, ale i opotřebením brzd a pneumatik. Tyto částice pronikají hluboko do plic a mohou se dostat až do krevního oběhu, kde způsobují zánětlivé reakce a další zdravotní komplikace. Vědci se dokonce domnívají, že celá polovina všech mikroplastů, které se dostanou do vody a půdy, pochází právě z pneumatik. Částečky, které se odřou z pneumatik při kontaktu s povrchem, obsahují směs různých sloučenin, včetně celé řady toxických látek. Patří mezi ně těžké kovy, včetně kadmia a zinku, ale také organických látek, jako je antioxidant 6PPD. Když se drobné částečky dostanou do vody, tyto látky se z nich pak uvolňují do okolí. Stopy opotřebených pneumatik lze najít zejména v okolí rušných silnic. Studie z Číny například zjistila přítomnost škodlivého 6PPD v moči místních dětí i dospělých. Zatímco podrobné účinky se stále zkoumají, je zřejmé, že tyto látky mohou poškodit játra, ledviny i plíce.
Automobily zabírají značnou část veřejného prostoru
Mezi důvody, proč automobilismus redukovat, patří také důvody ekonomické. Investice do veřejné dopravy, cykloinfrastruktury a pěších zón jsou často efektivnější a přinášejí vyšší návratnost než rozšiřování silniční sítě. Navíc snižují náklady na zdravotní péči a zvyšují produktivitu obyvatel. Další aspekty jsou sociální a urbanistické. Automobily zabírají značnou část veřejného prostoru – parkoviště, silnice, křižovatky. Omezováním jejich přítomnosti se uvolňuje prostor pro parky, pěší zóny, kavárny, hřiště a další prvky, které podporují komunitní život a zvyšují atraktivitu městského prostředí. Města se tak stávají přívětivějšími pro všechny věkové skupiny.
Někde to už pochopili
Naší výhodou je, že na mnohých významných místech světa už mají s redukcí aut ve městech spoustu pozitivní zkušeností. Těmi se můžeme inspirovat. Paříž například systematicky omezuje automobilovou dopravu, rozšiřuje pěší zóny a cyklostezky. V roce 2024 zavedla zákaz vjezdu pro většinu aut do centra města. Oslo odstranilo parkovací místa z centra a nahradilo je veřejným prostorem. Počáteční odpor veřejnosti se rychle změnil v podporu díky zlepšení kvality života. Barcelona zavádí tzv. „superbloky“ – oblasti, kde je automobilová doprava omezena a ulice jsou určeny pro chodce a cyklisty. O velké změny usilují taky třeba v Berlíně. Zajímavé postřehy k individuální automobilové dopravě má odbornice na mobilitu Katja Diehlová, která napsala knihu nazvanou Pryč z autokracie (Raus aus der Autokratie). V jednom rozhovoru například říká: „Německé auto jezdí v průměru 45 minut denně, zbytek času stojí a zabírá veřejný prostor. V průměru sedí pouze 1,075 člověka v autě během dojíždění do práce. Pneumatiky automobilů jsou největším zdrojem mikroplastů na světě a výstavba silnic vede k nepropustnosti půdy. Mimochodem, elektromobil na těchto problémech nic nemění. Auto se vyplatí jen proto, že všechny náklady jsou externalizovány.“
Inspirací pro české čtenáře může být třeba Tomáš Hajzler (blog.tomashajzler.com), příklady dobré praxe lze dohledat na webu dobramesta.cz nebo v článku Nejlepší koncepty pro snížení počtu aut ve městech.
Příležitost pro všechny
Omezování individuální automobilové dopravy ve městech je potřeba chápat jako součást širší strategie pro zlepšení kvality života, zdraví obyvatel a udržitelného rozvoje. Zkušenosti z měst, která se touto cestou již vydala, ukazují, že změna je možná – a přináší konkrétní výsledky. Vyžaduje to však politickou odvahu, otevřený dialog s veřejností, osvětu a promyšlené kroky. V českém prostředí to nebude snadné – už jen proto, že chybí jasní nositelé této změny. Politici na radnicích či v Poslanecké sněmovně to zatím většinou nejsou, chuť něco měnit postrádám i u naší kulturně-společenské elity nebo alespoň například u pedagogů na středních školách. Přesto věřím, že i u nás jednou budou města patřit především lidem a ne autům.
