Karel Čapek údajně zemřel uštván, pln depresí a zklamání. Ve skutečnosti měl plány do budoucna

Karel Čapek patřil k nejvýraznějším postavám první republiky. Nebyl jen autorem románů a divadelních her, ale také veřejným intelektuálem, který pevně stál na straně první republiky a demokratických hodnot. Jeho přátelství s prezidentem T. G. Masarykem a trojdílné Hovory z něj udělaly mluvčího určitého světonázoru – světonázoru, který kladl důraz na humanitu, kritické myšlení a odpovědnost.

Čapek nebyl mužem, který by se uzavíral do pracovny a mlčel. Jako předseda československého Pen klubu dokázal spojovat domácí kulturní scénu se zahraničím a snažil se, aby Československo nebylo jen malým státem v srdci Evropy, ale i aktivním účastníkem světového kulturního dění. Během roku 1938 veřejným působením bojoval za republiku, dokonce chvíli působil jako spojka mezi německým velvyslancem a prezidentem Benešem.

Pak ale přišel Mnichov a s ním kolaps dosavadního politického systému. Zklamaná společnost hledala viníky, a ti se našli rychle. Druhá republika uvolnila potlačované vášně: vyplavalo bahno antisemitismu, nacionalismu a obviňování. Na pranýři se ocitli lidé spojení s první republikou – politici, novináři, intelektuálové. A mezi nimi Karel Čapek, jeden z nejviditelnějších symbolů „masarykovské éry“.

Beneš odešel do exilu, Čapek zůstal doma a snažil se vzdorovat slovem. Vystupoval, psal, bránil hodnoty, které považoval za základní. Ale atmosféra se nedala zastavit. Noviny i část veřejnosti jej napadaly s brutální intenzitou. Čapek, do té doby respektovaný a obdivovaný, se stal terčem štvanice.

Když na konci prosince 1938 zemřel na zápalu plic, který si uhnal během náhlých povodní, vypadalo to, že příběh je jasný: nemoc si našla člověka, kterého už předtím zlomil tlak a ponížení. Brzy se ustálil výklad, že Čapek byl uštván k smrti – a tento obraz se přenesl i do literatury a filmu. Známý snímek Člověk proti zkáze z roku 1989 jej představil dalším generacím a upevnil mýtus.

Jenže život bývá složitější než mýty. Čapek měl své útočiště v domku Na Strži u Dobříše, který mu o pár let dříve jako svatební dar doživotně věnoval jeho přítel Václav Palivec. V tomto venkovském domě se spisovatel věnoval zahradě, psaní i odpočinku. Právě tam se na podzim 1938 odehrávalo něco, co nezapadá do obrazu zlomeného a rezignovaného muže.

Dochované účtenky a plány ukazují, že v posledních měsících svého života Čapek na Strži horečně pracoval na zvelebení domu. Nechal budovat verandu, plánoval opravy zdí, řešil detaily zahrady. Nebylo to chování člověka, který se propadá do beznaděje, ale spíše známka toho, že si připravuje prostor pro „vnitřní exil“ – pro život v ústraní, kde by mohl dál tvořit, přemýšlet a bránit své hodnoty alespoň v literatuře. Rozepsal i další román, nikdy nedokončený Život a dílo skladatele Foltýna.

To samozřejmě neznamená, že tlak doby a nenávistné útoky na něj nepůsobily. Čapek trpěl, to je nepochybné. Ale není pravda, že by se nechal zlomit bez odporu. V jeho posledních krocích je vidět snaha připravit se na těžké časy, vytvořit si prostor, kde bude možné přežít morální potopu, která nastala po Mnichovu.

Mýtus o uštvaném Čapkovi má svou sílu – je snadno pochopitelný a dobře zapadá do příběhu o tragickém konci první republiky. Ale za tímto obrazem stojí skutečný člověk, který až do poslední chvíle hledal cestu, jak se nevzdat. A právě tento detail – stavba verandy, plánování oprav, péče o zahradu – možná vypovídá o Čapkovi více než všechny patetické obrazy o jeho zlomenosti.

Jeho smrt byla bezpochyby předčasná a symbolická. Ale stejně symbolické je i to, že ještě na podzim 1938 se díváme na stopu muže, který navzdory všemu nechtěl vzdát boj za lepší budoucnost českého národa.

Zaujal tě článek? Začni sledovat Zápisník zajímavostí, ať ti neuniknou další fascinující fakta o světě.