Nacionální socialismus? Hitler takový název nechtěl, přesvědčili ho, aby nalákali „stejkové“ voliče

Zaplněná mnichovská pivnice vře vzrušením. Stovky lidí si přišly poslechnout nového, uhrančivého řečníka, o němž se v posledních týdnech tolik povídá. Když hubený, přesto charismatický muž přistoupí k pultíku, sál ztichne. Adolf Hitler spustí svůj vášnivý projev a v jeho závěru oznámí zásadní změnu: strana, do níž vstoupil teprve nedávno, už se nebude jmenovat Německá dělnická strana, ale Nacionálně socialistická německá dělnická strana.

Hitler sám nebyl s tímto názvem nadšený. Jeho představa směřovala k jinému – chtěl, aby strana nesla bojovnější, otevřeně radikální jméno: Německá revoluční strana. Slovo „revoluční“ mu připadalo vhodnější k vyjádření energie, zlomu a odklonu od starých pořádků. „Socialismus“ mu zaváněl marxismem a levicovými hnutími, které nenáviděl.

Přesto podlehl přesvědčování spolupracovníků, kteří věřili, že pro politický úspěch je třeba přitáhnout masy nespokojených dělníků. Ti by se jinak obrátili k sociální demokracii nebo k radikálním komunistům. Název „nacionální socialismus“ měl vytvořit dojem, že strana stojí jak za národem, tak za „obyčejným člověkem“. V rozbouřených řasech Výmarské republiky se radikalismus zdál být zaručenou cestou k úspěchu.

Za slovem „socialismus“ v názvu se skrývala i snaha oslovit zvláštní vrstvu radikálů – tzv. „steakové fašisty“. Termín, původně posměšný, označoval příslušníky SA a další hnědokošiláče, kteří byli navenek loajální fašistickému hnutí, ale v nitru se hlásili k levicovým, téměř socialistickým ideálům. „Hnědí zvenku, rudí uvnitř,“ říkalo se o nich.

Právě v SA se soustředila představa, že nacismus má být skutečnou sociální revolucí – že zasáhne velký kapitál, rozbije moc průmyslníků a vytvoří nový, rovnostářský řád. Ernst Röhm a jeho stoupenci snili o tom, že hnutí změní nejen stát, ale i společnost od základů. A samozřejmě, že především věrní si u toho namastí kapsy.

Hitler tuto vizi ale nikdy nesdílel. Pro něj byla slova o socialismu a dělnickém hnutí jen nástrojem. Věděl, že v poválečném Německu dokáže heslo „socialismus“ mobilizovat davy, ale reálnou hospodářskou politiku hodlal budovat ve spolupráci s velkými podnikateli a armádními kruhy. Pokud ho něco ze „socialismu“ lákalo, byla to totální kontrola ekonomiky státem.

Sociální sliby, jež zaznívaly v programech strany – práce pro každého, důstojná mzda, zajištění pro rodiny – byly určeny k získání podpory, ne k uskutečnění. Když přišla chvíle rozhodnutí, Hitler se opřel o konzervativní elity a průmyslové magnáty, nikoliv o „rudé uvnitř“ z SA.

Tento rozpor se naplno ukázal v roce 1934, během tzv. Noci dlouhých nožů. Hitler tehdy nechal zlikvidovat Röhma a velkou část velení SA. Tím jasně vzkázal, že nacionální socialismus nebude mít nic společného se skutečnou sociální revolucí. „Socialismus“ zůstal v názvu, ale vyprázdnil se. Hitler od té doby držel absolutní moc ve státě a opíral se o elity, které v jeho režimu viděly ochranu před „rudým nebezpečím.“

Ukázalo se, že volba jména byla klíčová. Kombinace „nacionální“ a „socialistická“ dokázala sjednotit na první pohled nespojitelné proudy: nacionalistické konzervativce, zoufalé dělníky i radikální revolucionáře. Každý si v ní našel něco svého. Hitlerovo hnutí se tak mimo jiné i díky kompromisu v názvu změnilo z bezvýznamné skupinky v masovou stranu, která se nechvalně zapsala do německých dějin asi už navždy.