Článek
Ve školství se chystá další „inovace“. Hudební a výtvarná výchova se mají sloučit s dramatickou, taneční a filmovou. A to vše vměstnat do dvou hodin týdně. Pět oborů, pět odlišných světů – a každý z nich má vyfasovat osmnáct minut slávy. Víc ne. To je tak akorát na přečtení zadání, rychlé nadechnutí a… už zvoní.
Když jsem o tom poprvé slyšel, nevztekal jsem se. Spíš se mi spustila vzpomínková slideshow. Byla osmdesátá léta, chodil jsem na základku, kde jsme měli hudebku jednu hodinu týdně, výtvarku taky jednu. Každá měla své místo. Hudební výchova byla tehdy především školou sebeovládání. Tedy, pokus o něj.
Ve chvíli, kdy jsem měl před celou třídou zazpívat „Beskyde, Beskyde“, jsem definitivně pochopil, že moje hudební dráha skončila dřív, než začala. Není totiž nic lepšího pro rozvoj zdravého sebevědomí, než když se při zpěvu čerstvě mutujícího chlapce směje celá třída – včetně učitelky, a kdesi vzadu se dusí i školník. A tak jsem zůstal věrný tichu. To mi zůstalo dodnes – jen jsem ho vyměnil za šustění papíru, klapot psacího stroje a dnes už jen klávesnici.
Výtvarná výchova byla z jiného těsta. Zdánlivě poklidná, ale zrádná. Nešlo jen o pastelky. Šlo o zadání. Přesně podle předlohy. Kolečko jako kolečko. Čára rovná jak myšlenka stranické konference. A já? Já to tehdy bral jako další prostor pro odpočinek ducha. Jenže tenhle přístup mě později dohnal.
Hlásil jsem se totiž na střední zdravotnickou školu. Konkrétně na obor zubní technik. Tehdy jsem si říkal: „Zuby, to je řemeslo. Drobné, přesné, uzavřené.“ Ale ouha – ony tam byly i talentovky. Výtvarné. Pamatuju si ten den dodnes. Výběrová komise se tvářila zdvořile, ale její pohled říkal jasně: „Příteli, tvé kolečko by zabilo i korunku.“ A tak jsem se nedostal. A dnes za to s úctou děkuji. Protože kdybych dnes dělal implantáty já, lidé by si po zákroku kupovali kaši a objednávali se rovnou k psychiatrovi.
A tak dnes sleduji všechny školské reformy s nadhledem. Ano, dvě hodiny na pět oborů nejsou dost. Ale víc než počet hodin rozhoduje přístup. Talent se nezrodí z tabulek. Neroste v minutách. Rodí se v klidu. V tichu. V zaujetí. V rodinách, v ZUŠkách, v dětských pokojích. Někdy u piána, jindy pod peřinou s tužkou a deníkem.
Upřímně – kdybychom už něco měli rozšiřovat, možná by to měla být spíš tělesná výchova. Protože dnešní děti tráví víc času u monitoru než v pohybu. A dřív než flétnu do ruky chytnou karpální tunel. O obezitě nemluvě.
Dobrý učitel si ale poradí. A dobrých učitelů je, věřím, dnes většina. Umí z mála vykřesat víc než jen splnění výstupů. Umí dát dětem zážitek. A ne každý musí skončit jako Dvořák nebo Picasso. Někdy stačí, že dítě pochopí, že tvořit má smysl.
Nemám rád hádky, kde se jedna skupina tváří jako jediný správný hlas a druhá je automaticky hloupá. Vážím si učitelů, kteří každý den stojí před třídou a místo rezignace volí inspiraci. A vážím si života, který mě naučil, že někdy je dobře, že se sny nenaplní. Protože díky tomu si lidé nemusí nosit v ústech moje keramické výtvory. A já jsem se místo toho naučil psát.
A tak přeju dnešním dětem jediné: Ať i z těch osmnácti minut týdně vyčtou, že tvořit má cenu. Ať si klidně kreslí kolečka, co by technik neuznal, a zpívají, jak jim hrdlo dovolí – třeba i falešně. Hlavně, když se u toho budou smát. A třeba – úplně neplánovaně – v sobě najdou to, co jsme kdysi hledali my.
Ne známku. Sebe.
