Článek
Říká se, že když se sejde několik chlapů a začnou si vyprávět o vojně, trvá to i několik hodin a nemohou se od tématu odtrhnout. A je to pravda! Špatné vzpomínky mizí v zapomnění a zůstávají hlavně ty veselé. V článku popisuji několik příhod ze základní vojenské služby a budu rád, když i vy přispějete, a v komentářích napíšete, jaká příhoda se stala na vojně vám. Pojďme se spolu zasmát!
Zachráněn svou nedbalostí
Narukoval jsem do základní vojenské služby na podzim a prodělával tříměsíční přijímač. Neustálé pochodování, pořadová cvičení, ale také příprava k případnému boji. Mimo jiné jsme měli i nácvik útoku. Seřadili nás v řad pod kopec, dostali jsme zásobníky se slepými náboji, měli běžet nahoru do kopce, pálit krátkými dávkami a křičet „Hurá!“
Jednou z povinností, při tomto nácviku bylo nasadit si na samopal bodák. V četě jsme měli kluky různých vlastností a povah. Mezi jinými i kamaráda ze Slovenska, který, jak se říká, měl všechno na háku. Bylo už ke konci roku, docela sychravo, mlhy se válely po kopcích a my jsme nácvik prováděli samozřejmě plně vystrojení i vyzbrojení. Na hlavách helmy, opasky zatíženy zásobníky, přes rameno tlumoky, na zádech složený protiatomový oblek. No, kluci jak z cukru.
Můj slovenský kamarád, kterému bylo vlastní vše víc odfláknout než udělat pořádně, si na samopal bodák nenasadil. A to mu zachránilo život. Při běhu vzhůru zakopl tak nešťastně, že upadl na samopal. Ten se pažbou zaryl do země a on spadl na hlaveň, která v tu chvíli mířila proti jeho břichu. Kdyby si před akcí bodák poctivě nasadil, v tu chvíli by se probodl. Takhle to odnesl jen modřinou. Dá se říct, že si svou nedbalostí zachránil život, jak mu to potom se smíchem říkal i velitel. Historkou, kterak mu lenost a nedbalost zachránily život, jsme se bavili ještě opravdu hodně dlouho.
Hod granátem málem skončil katastrofou
Součástí výcviku bylo také naučit se zacházet s granáty. Nejprve jsme házeli cvičnými gumovými granáty na hřišti za rotou. A to na cíl i do dálky. Když jsme házeli do dálky, nejhůře se vedlo kolegovi vojínovi, který už od prvních chvil na vojně nepůsobil moc fyzicky ani rozumově zdatně. Byl schopen hodit granátem jen dva nebo tři metry. Často dokonce za sebe. Prostě velký nešika. Brávali jsme si ho s klukama stranou a trpělivě vysvětlovali, jak se má napřáhnout, jak gumový granát hodit a jaké u toho zapojit svaly, aby letěl, co nejdál. Nebylo to moc platné, kluk hodil granát opět špatně.
Nadešel den, kdy jsme měli jet na střelnici, a vyzkoušet si hodit skutečný granát. Házeli jsme ze zákopu, do kterého jsme vstupovali po jednom. Vedle nás stál voják instruktor, který dohlížel na bezpečnou manipulaci. Bylo nám vysvětleno, že máme granát odjistit, odhodit a ihned zalehnout do zákopu, ve kterém jsme stáli. Vše probíhalo, jak mělo, až na řadu přišel zmíněný vojín, který měl s házením problém.
Odjistil, napřáhl se, odhodil. Tentokrát se mu povedlo hodit i jakousi normální vzdálenost. Vojín, namísto zalehnutí, si dal ruce v bok a díval se, jak jeho granát hezky letí. Zděšený instruktor na něj začal křičet, skočil na něj a povalil ho do zákopu. To celé těsně před tím, než jeho granát dopadl na zem a vybuchl. Když jsme si pak vyprávěli tyto zážitky, sdělil nám tento vojín, že se chtěl jen podívat, jak to bouchne. Vůbec přitom nemyslel na přednášky a varování o bezpečnosti. Ten pohled a spokojenost na tím, že to „konečně hodil“ zvítězily nad opatrností.
Řízky jako omluva
Připojím jednu historku, která se stala na vojně mému tatínkovi. Tatínek sloužil jako řidič skříňové vétřiesky, ve které byla umístěna radiostanice. K posádce patřilo ještě několik vojáků spojařů a techniků. U jejich útvaru probíhalo cvičení a povinností tatínka a jeho kolegů bylo zavézt radiostanici na určité místo poblíž kasáren, tam vyčkávat a zajišťovat spojení s ostatními vojáky a útvarem. Byla to prý docela pohoda, nemuseli lítat nikde po okolí. Byl sychravý podzim, bláto a celkem zima. Takto tam trávili několik dní. Za nějakou dobu si jich všiml jistý podporučík, který s nimi ale neměl vůbec co dočinění. Bylo velitelem kuchyně v kasárnách.
Tento svědomitý lampasák si usmyslel, že kluky trochu potrápí, aby se jim nezkrátily žíly. Přišel k nim, a jelikož byl vyšší šarže, nechal si podat hlášení a začal velet. K zemi, vztyk, k zemi, vztyk.
„Plížením, plazením vpřed! Masky nasadit, během kolem lesíka!“ udílel rozkazy a přidával další a další.
Chlapci, podle zažitého vzorce: „Nejdří splň rozkaz, teprve pak si můžeš stěžovat,“ poslechli a prováděli, co se po nich chtělo. Celá buzerace trvala asi hodinu, podporučík pak se škodolibým úsměvem odešel. Kluci byli zpocení, špinaví, zablácení a naštvaní.
Po nějaké době, k nim přišel na kontrolu jejich velitel, kapitán, pod kterého přímo spadali. Když viděl, jak kluci vypadají, samozřejmě se ptal, kde se tak zřídili. No a vojáci, když rozkaz splnili, mohli si stěžovat, postěžovali si a popsali, co se jim přihodilo. Kapitán je vyslechl, celou dobu pokyvoval hlavou a nakonec řekl, že to zařídí a nikdo už je v jejich úkolu nebude rušit. Zřejmě svůj slib splnil dokonale, protože druhý den, se v dálce objevila postava, zmíněného podporučíka. Doprovázeli ho dva vojáci základní služby. Přišli až na jejich stanoviště a dva doprovázející vojáci tam složili mísu řízků, tři bochníky chleba a velkou láhev okurek. Podporučík nic neřekl, jen zavelel, jeho doprovod se otočil a všichni tři odešli.
Od toho dne, se tam každý den objevili dva vojáci a přinesli tatínkovi a jeho kolegům várnici s obědem i večeří a druhý den je zase prázdné odnášeli. Takhle tam tatínek se spojaři trávil více než týden, než je ze stanoviště odvolali a zařadili se do běžného chodu útvaru.
Takových a jiných historek koluje mezi lidmi spousta, vybral jsem jen pár pro pobavení a zavzpomínání na dva roky, které jsme trávili nedobrovolně daleko od svých blízkých. Tohle jsou věci, na které vzpomínám rád. Byly tam i jiné zážitky, ne zrovna příjemné. Ale to odnesl čas.
