Článek
V pátek 10. července rozhodla Poslanecká sněmovna o tom, jak se v Česku bude příštích mnoho let stavět, plánovat a chránit — a rozhodla těsně. Vládní koalice protlačila nový stavební zákon většinou 88 hlasů proti 79. Opozice byla ve svém odporu jednotná. Spolu se stavebním zákonem prošlo i 41 dalších norem, mezi nimi zákon o památkové péči a zákon o ochraně přírody a krajiny. Jedním odpolednem se tak proměnila pravidla, která rozhodují o zdraví lidí, o osudu památek, o vzácné přírodě i o té nejúrodnější půdě.
Zákon o stovkách stran koalice předložila jako poslanecký návrh — tedy bez řádného připomínkového řízení, bez posouzení dopadů, bez možnosti dotčených úřadů, obcí a veřejnosti se k němu věcně vyjádřit. To není formální detail. Je to způsob, jak obejít úplně všechno, co dělá přípravu zákonů odpovědnou a kontrolovatelnou.
A netýká se to jen developerů a úředníků. Týká se to každého, kdo bydlí vedle pozemku, na kterém někdo něco chystá; každého, kdo pije vodu ze studny pod plánovanou stavbou; každého, kdo má rád park, alej nebo výhled, který zatím nikdo nesměl zastavět. Pravidla, která se dnes změnila, rozhodnou o tom, co uvidíte za oknem — a jestli do toho ještě budete moci mluvit.
Územní plán, který přestal chránit
Nejtišší, a přitom nejzávažnější změna se týká územního plánu. Ten dosud určoval, co v obci smí a co nesmí vyrůst, a schvalovalo ho zastupitelstvo na veřejném jednání. Nově budou moci developeři prosazovat jeho změny prostřednictvím rady obce — tedy bez vědomí veřejnosti a často i bez vědomí opozičních zastupitelů. Rozhodnutí, které dřív padalo před očima občanů, se stěhuje do zákulisí.
Znamená to, že územní plán ztrácí smysl jako záruka. Dosud platilo jednoduché pravidlo: co není v plánu, nestaví se, a případnou změnu musí volení zastupitelé veřejně obhájit a odhlasovat. Nově může být plán potichu upraven na míru konkrétnímu záměru. Obyvatelé se o proměně svého okolí dozvědí, až když bude hotová — a výšková budova za plotem přestane být výjimkou a stane se možností, kterou lze zařídit bez nich.
Amnestie pro černé stavby
Sněmovna zároveň odmítla zúžit paušální výjimku pro černé stavby — a to jak pro ty už postavené, tak pro budoucí. V zákoně zůstala formulace, podle níž se „odstranění černé stavby nenařídí a stavba se dodatečně povolí i při nesplnění všech podmínek pro dodatečné povolení, pokud by její odstranění bylo zcela zjevně nepřiměřeným zásahem pro povinného, jiné osoby nebo veřejný zájem“.
Řečeno bez paragrafů: kdo postaví bez povolení, dostává do ruky argument, jak stavbu dodatečně obhájit. Pravidlo, které mělo napravovat křivdy z minulosti, se mění ve vzkaz do budoucna — pro každého, kdo si troufne stavět bez razítka a spolehnout se, že bourat se „zjevně nepřiměřeně“ nebude. Poctivý stavebník, který si na povolení počká, tak najednou vypadá jako naiva.
Spalovny a jaderná úložiště na zrychleném řízení
Zarážející je také to, co se stalo se seznamem takzvaných vyhrazených staveb. Nově do něj patří i spalovny nebezpečného odpadu a úložiště radioaktivních odpadů. Pro takové stavby povede schvalování centrální úřad a proces bude jednodušší — méně kroků, méně příležitostí zasáhnout, méně ohledu na dotčené obce a jejich obyvatele.
A je potřeba si jasně říct, kdo to umožnil. I když pozměňovací návrhy předložili Motoristé, podpořili je i vládní poslanci. Ještě předtím ale klub ODS pomohl omezit ochranu přírody v ochranných pásmech národních parků a zařadit spalovny nebezpečného odpadu mezi vyhrazené stavby. Bez hlasů ODS by žádný z těchto návrhů neprošel. Strana, která se ráda hlásí ke zdravému rozumu a odpovědnému hospodaření, tak pomohla otevřít dveře snadnějšímu povolování těch nejrizikovějších staveb vůbec.
Pro obec, u níž má vyrůst spalovna nebezpečného odpadu nebo úložiště, to v praxi znamená méně možností, jak se ozvat. Čím výš se rozhodování posune k jedinému centrálnímu úřadu a čím kratší jsou lhůty na vyjádření, tím menší je šance, že vůbec zazní hlas lidí, kteří budou vedle takové stavby žít. A riziko se nerozloží rovnoměrně po celé zemi — dopadne na konkrétní místa a konkrétní domácnosti, obvykle ne tam, kde bydlí ti, kdo o stavbě rozhodli.
Jedno razítko místo odborníků
Celý systém povolování se navíc stěhuje pod nový superúřad. Stavební úřady budou nově fungovat pod státem, vznikne Úřad rozvoje území s krajskými pobočkami a k povolení stavby má stačit jediné sloučené řízení završené jedním razítkem. Z dnešních zhruba 638 stavebních úřadů má zbýt kolem 205 územních pracovišť. Nový úřad má začít fungovat od ledna, jeho předsedu bude jmenovat vláda.
Zní to jako vítané zjednodušení. Problém je v tom, co se cestou ztratí. Když se všechno rozhodování soustředí do jednoho úřadu, jehož hlavním zadáním je rychle stavět, mizí prostor pro nezávislý odborný pohled. Stanoviska těch, kdo dosud hájili přírodu, památky nebo kvalitu vod, ztrácejí váhu.
Právě tady je jádro věci pro přírodu a památky. Mezi 41 doprovodnými zákony je i zákon o ochraně přírody a krajiny a zákon o památkové péči — normy, které dosud dávaly orgánům ochrany životního prostředí, vzácných druhů nebo historických jader reálnou páku. Když se jejich dřív závazná stanoviska změní v pouhé nezávazné vyjádření, o osudu chráněného stromořadí, mokřadu nebo památkové zóny nakonec rozhodne úředník stavebního úřadu, jehož hlavním úkolem je stavbu povolit, ne ji ochránit. Chránit veřejný zájem se tak stává výjimkou, nikoli pravidlem. A spory, které se dřív daly vyřešit u úřadu, skončí u soudů — což povolování nezrychlí, jen zdraží a znejistí. Na ústavní rozměr celé změny — že o největších stavbách rozhodne jediný úřad, jehož verdikt nepůjde napadnout odvoláním, ale jen správní žalobou — upozornil ještě před hlasováním i veřejný ochránce práv.
Za reformu přitom zaplatíme my všichni: jen na příští rok se náklady na vznik státní stavební správy odhadují na 3,5 miliardy korun, celá struktura má stát kolem 7,1 miliardy.
Kritiků přibývá, ne ubývá
Výhrady k zákonu dávno nejsou jen věcí ekologických organizací. Proti tisku 67 se postavila i Česká komora autorizovaných inženýrů činných ve výstavbě, která ho označila za nesystémový krok ohrožující malé stavebníky i spotřebitele. Akademická obec varovala otevřeným dopisem před ohrožením kulturního dědictví. Kritický byl ombudsman i řada obcí a měst. Spojuje je jeden poznatek: slibované „zrychlení a zjednodušení“ se v praxi mění v oslabení kontroly nad tím, co a kde v zemi vyroste — a v přesun rozhodování dál od lidí, kterých se přímo dotýká.
Zastánci novely mluví o dostupnějším bydlení. Jenže rychlejší povolování samo o sobě ceny bytů nesníží. Skutečné příčiny drahého bydlení — investiční nákupy bytů, podfinancovaný obecní bytový fond, absence cílených nástrojů — zůstávají beze změny. Zjednodušení, které schválila Sněmovna, pomůže hlavně tam, kde jde o velké byznysové projekty, ne o střechu nad hlavou pro běžnou rodinu.
Zákon teď míří do Senátu. Tam je poslední příležitost některé z nejhorších změn zvrátit — nebo aspoň nahlas pojmenovat, čemu se otevřely dveře. My v Zeleném kruhu budeme dál upozorňovat na to, co se za hesly o rychlosti skrývá: přesun moci od obcí, odborníků a veřejnosti k těm, kdo mají silná ramena a hluboké kapsy.
Zjednodušit povolování staveb je legitimní a potřebný cíl. Ale zrychlení, které se platí ztrátou kontroly nad tím, co vyroste za našimi okny, na cenné půdě nebo v ochranném pásmu národního parku, není pokrok. Je to účet, který přijde později — a zaplatí ho příroda, památky a obce. Ne developeři.
