Článek
Profesor byl roztěkaný, nepraktický člověk. Pamatuji se, jak nám jeho kolega fyzikář vyprávěl, jak profesora požádal, aby opravil u nich v kabinetě vypínač. Ten tedy vyrobil lísteček s nápisem „Nefunguje“ a nalepil ho na rozbitý ovládací prvek na světlo. Jindy si zase zlomil nohu a dostal sádru. Aby se mu vešlo lýtko i se sádrou do kalhot, roztrhl si nohavici a vše si ovázal bužírkou. Patřil k těm, které mnoho studentů nebralo moc vážně, ale se kterým zase nebyla nuda.
Profesor mě učil informatiku. Algoritmy, lehké programování, občas nějaká srandička. Matematika i informatika mě bavily, obojí mi šlo. Cobydup tu byl čtvrťák. S profesorem jsme v učebně trávili dvě až tři hodiny týdně, učil nás na maturitní předmět. A tak časem přišla řeč na podávání přihlášek a přijímačky na vysokou.
Jste na gymplu, a tak se očekává, že jdete dál, že? Každý začal lovit názvy vysokých škol, které si vyhlédl. Já měla už dlouho celkem jasno: Univerzita Karlova, matematika. Tak jsem to milému profesorovi sdělila a přišel náraz: „Univerzita Karlova? Matematika? Zapomeň!“ Ve svém odsudku už jen zapomněl dodat: „Matematika a ženská?“ Učil mě čtyři roky, věděl, že se učím velmi dobře, matematika i informatika mi šly, byla jsem chytrá holka. Trochu šok pro osmnáctku. Co vám budu říkat.
Výsledek? Udělala jsem na Karlovku přijímačky, vystudovala vybraný obor. Jako přídavek jsem o profesorovi napsala peprný článek do školního časopisu. (To jinak dělám doteď, když mě něco naštve. Jen už píšu trochu jinam než do školního plátku). Samozřejmě, že se profesor tehdy poznal a lehce mě pak řešil. Nenechala jsem se ale coby rozhodnuté osmnáctileté stvoření nijak zviklat. Stejně tak by se nemělo nechat odradit žádné dítě, když si přeje něco vystudovat. Ať na škole střední nebo vysoké.
No a proč to píšu? Právě v těchto hodinách začínají rodiče s dětmi podávat přihlášky na své vybrané střední školy. Bylo by fajn, kdyby tedy všichni využili nový systém a jeho výhody a na první dvě školy opravdu dali ty, které si přejí nejvíc. A také se nenechali zviklat. A to ať svým a nebo i cizím pocitem, že „na to nemají“. Mají celkem na výběr tři školy a podle mne není dobré dělat kompromisy hned v 15 letech. A to obzvlášť, pokud dítě chce, připravuje se, snaží se a třeba si jen nevěří. Na kompromisy má času dost. Takže první dvě školy bych dala určitě dle přání a priorit, a když už taktizovat, tak až u volby třetí.
Dětem i rodičům přeji pevné nervy, při výběru dobrou ruku a pamatujte, že na kompromisy mají děti času dost. A ten v 15 letech opravdu ještě nenadešel. Nebo si myslíte něco jiného?
