Nový kariérní řád pro učitele? Hlavně ne soutěž v hromadění certifikátů a hromada práce za pár korun

S nástupem nového ministra školství Roberta Plagy se opět vrací téma kariérního řádu učitelů. Naposledy se o něj stát pokusil v roce 2017 – a skončilo to trapným fiaskem. Nejen kvůli špatnému návrhu, ale hlavně kvůli arogantní komunikaci tehdejšího ministra Štecha, který desetitisíce protestujících učitelů a ředitelů označil za „textově negramotné“. Výsledek? Totální ztráta důvěry a kariérní řád u ledu. (Nutno říci, že se za slova později omluvil.)

Musím uznat, že ministr školství model 2026 Robert Plaga zatím ale nepůsobí jako politik, který by takto učitele urážel. Naopak, mám z něj spíš pocit, že se snaží pěkně po učitelsku vysvětlovat a nejedná s horkou hlavou. Ovšem startovní pozici má i tak velmi těžkou. Než se vůbec totiž začne mluvit o kariérních stupních a odměnách, tedy o práci navíc a co za to, měl by stát vyřešit v oblasti financí mnohem podstatnější problém: základní učitelské platy.

I po nynějším lednovém sedmiprocentním navýšení se učitelské platy totiž stále ani nepřibližují průměru vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců ve veřejném sektoru, čili nějakým 62 tisícům korun. A reálné příjmy učitelů navíc v posledních letech klesaly. V takové situaci chtít po učitelích, aby s nadšením přijali nový kariérní řád, je podle mne poněkud naivní.

Klíčová otázka proto nezní, kolik bude kariérních stupňů, ale kolik za nimi bude peněz. Už dnes existují „kariérní příplatky“ – třídnictví, výchovné poradenství – a jejich výše ukazuje, jak stát tuto práci oceňuje. Třídnický příplatek do tří tisíc korun měsíčně není motivace. Každý třídní učitel ví, že pokud by mu měl stát platit tuto práci od hodiny, že to nebudou tři, čtyři, ale ani pět tisíc korun. Už tento nejčastější příplatek ve školství je velmi podhodnocený a ukazuje, jak se práce navíc u nás cení. Tedy spíše necení.

Ano, mnoho učitelů by přesto smysluplnou motivaci asi uvítalo. Ocenění za kvalitní výuku, metodické vedení kolegů, výborné didaktické dovednosti nebo pozitivní vliv na školu. Současná tarifní tabulka je totiž vše jiné, než motivační. Rozdíl mezi nástupním platem a platem po 32 letech praxe v nejběžnější 12. třídě je zhruba 11 tisíc hrubého. To není žádný finanční kariérní růst. To je výsměch. 11 tisíc navíc má vysokoškolák kdekoliv jinde už po pár letech praxe a ne na konci kariéry.

Ale zpět ke kariérnímu řádu. V programovém prohlášení vlády stojí, že kariérní řád má stát na „objektivně měřitelných kritériích“. Právě ta budou pro učitele rozhodující. Pokud se z kariérního řádu stane jen soutěž v hromadění certifikátů z DVPP, skončí znovu stejně špatně jako ten Štechův v roce 2017. Dobrého učitele totiž nedělá počet školení, ale to, jak učí. Jak pracuje s dětmi nadanými i s těmi se speciálními potřebami. Jak zvládá moderní výuku. Jaký má respekt u kolegů, žáků i rodičů.

A na závěr ještě jedna poznámka: nejvyšší kariérní stupeň by podle mne neměl automaticky znamenat odchod do kanceláře za funkcí ředitele nebo zástupce. To mají dělat lidé, kteří jsou dobří v jiných oborech činnosti. Například umí dobře vést ostatní pedagogy, jsou dobrými byrokraty, umí jednat s rodiči, čili spíš s dospělými a vyznají se v předpisech atd. Ti nejlepší učitelé mají ale podle mne zůstat ve třídách. Právě tam jsou pro náš školský systém nejcennější.

Bez jasných pravidel, férového ohodnocení a obnovené důvěry bude ale kariérní řád jen další dobře míněný nápad, který školství nepomůže – a učitele spíš znechutí. Takže pokud se do něj nový ministr pustí, přeji mu jeho přijetí u učitelů a dostatečné finanční krytí.

A protože mými pravidelnými čtenáři článků o školství jsou hlavně učitelé, dám na závěr anketu, jak se oni dívají na kariérní řád.

Zaklikněte +sledovat, pokud chcete dostávat zdarma upozornění na mé nové texty.