Článek
Médii proběhla v tomto týdnu zpráva, jak jsou naši čeští studenti stresovaní tělocvikem (výzkumu se účastnilo přes tisíc studentů a tisková zpráva pochází od vydavatele studentských ISIC karet). Vedle toho jsem pak před pár dny četla jinou tiskovou zprávu, že prý duševní pohoda žáků záleží především na tom, jak zvládají matematiku a matikáři by jim tedy měli být více oporou. Tu vydal teď v listopadu Národní institut SYRI, sdružující akademiky profesionálně se zabývající podobnými výzkumy. Ke stresu z matematiky a češtiny se ve výzkumu vyjadřovalo na dva a půl tisíce respondentů z řad žáků 6. ročníku. Zpráva uvádí, že pokud se žáček potýká s matematikou na úrovni čtyřky nebo pětky, je dokonce vylučován z kolektivu ostatních dětí.
Může za všechno škola?
Také jste si všimli, jak se poslední dobou akademici, neziskovky v oblasti vzdělávání, ale také mnozí učitelé zaměřují na stresy žáků a studentů? Jak je zkoumají ze všech stran, pídí se po důvodech nepohody, depresí a stresů? Průzkumy z poslední doby totiž skutečně ukazují, že české děti jsou stresované tak nějak více, než je zdrávo. A tak se intenzivně hledají příčiny. Podle mne to není špatně, to určitě ne, i když ta prohlášení o sněhových vločkách už všichni známe. Musím ale přiznat, že tak vysoká míra podobných zpráv je podle mne v poslední době až zarážející. A také mě udivuje, jak často se průzkumy kolem psychické nepohody dětí točí hlavně kolem školy, i když děti či studenti v ní tráví denně zhruba čtvrtinu svého času a zbytek se odehrává mimo školní prostředí.
No nic, pojďme tedy nejdříve k „mojí“ matematice. Coby letitá učitelka matiky (podle průzkumu SYRI v očích rodičů i dětí prestižního předmětu) musím opravdu uznat, že bez jisté malé míry stresu se takový předmět asi neobejde. Zatímco pro někoho je počítání stejně lehké jako dýchání, tak jiné dítko se potí už nad představou násobení či převádění jednotek a takové rovnice nebo dokonce slovní úlohy na rovnice jsou pro něj extrémně pracný úkol.
Určitá míra stresu je naprosto normální.
Řekněme si ale upřímně, že když sami něco těžkého děláme a máme před sebou náročnou výzvu, mnohým z nás se běžně zvýší tep i tlak, začneme se potit (proto se také u maturit ona pověstná lavice jmenuje potítko) a zažíváme více či méně nepříjemné pocity. Podle mne je ale takový stres úplně normální a chystá nás na zvládání daleko těžších výzev, než je počítání nějaké rovnice. Mezi stresovou situací dítěte ve škole a stresovou situací dospěláka v běžném životě je ale velký rozdíl. Dospělý se musí umět s nezdarem vypořádat (a nebo může od problému utéct), ale ve škole ten stav může velmi ovlivnit učitel a jeho osobnost.
Sama jsem zažila tři matikáře na druhém stupni základky a jednoho na střední. Na univerzitě mě studii různých matematických disciplín provázelo nespočet různých vyučujících této královny věd a další matikáře mám jako metodik matematiky kolem sebe ve škole. Nedávno jsem také vedla a moderovala kulatý stůl dvaceti učitelů matematiky ze středních a základních škol u nás v okrese, a tak po mnoha letech už mám o různých typech učitelů matiky trochu přehled. V některých svých kantorech jsem si našla vzor a v jiných odstrašující příklad.
Důležité je být trpělivý, vysvětlovat a snažit se děti na matematiku nalákat.
Sama pro sebe jsem si během těch let vytkla jako svůj hlavní cíl přivést k pozitivnímu přístupu k matematice co nejvíc dětí. Rozhodně ji hlavně žádnému dítku nezprotivit, naopak vytáhnout co nejvýš děti, které jsou na matematiku nadané a co nejdál a bez újmy ty, co nadané nejsou. Být spravedlivá v hodnocení, přiměřeně přísná, ale zároveň být na děti přívětivá, když jim něco nepůjde. Být na děti prostě vlídná. Už léta mám třeba při procvičování s dětmi chybu jako kamarádku, která nám ukazuje, co děláme špatně. Snažím se být hodně trpělivá (a někdy je to opravdu velmi náročné) a znovu a znovu a znovu dětem vysvětlovat. Když dítě žádá o opravu, protože se mu něco nepovedlo, tak ji umožnit a snahu podporovat. Vybudit v nich zájem a mít rád ten „wow moment“, kdy na něco přijdu a něco mi vyjde. Naopak úplně nesnáším křik, hartusení a nepohodu při hodině. Sama bych u takového učitele určitě být nechtěla.
Musím upřímně říct, že pokud slyším povzdechy nad tím, že někteří učitelé studenty při matematice (hlavně na střední škole) shazují, že mi to nedělá moc dobře na duši. Sama totiž vím, jak to může srazit sebevědomí takového studenta, když mu špatný učitel ukáže ramena a sdělí mu „kde je jeho místo“. Jeden ze špatných pedagogů, který mě měl na gymnáziu na informatiku, se mi totiž takové „moje místo“ pokusil ukázat. K mé přihlášce na Univerzitu Karlovu obor matematika mi opravdu velmi taktně coby ženě sdělil, že jsem se asi zbláznila. Výsledkem bylo, že jsem o profesůrkovi napsala do školního časopisu „oslavný“ článek a na svůj obor se po přijímačkách dostala.
Proto si myslím, že pozitivní a vlídný přístup učitelů matematiky k dětem (a ukazuje to i výzkum SYRI) je minimálně polovinou úspěchu. A celkem tady souhlasím i s výrokem Lenky Kollerové ze SYRI : „Zdá se, že nedostatečná opora ze strany vyučujících u tak zásadního a náročného předmětu může přispívat k negativním emocím i k vyčleňování některých studentů z kolektivu vrstevníků.“ Myslím totiž, že hodně lidí u nás se obecně bojí chválit, spíš má tendenci hledat chyby , poukazovat na ně a pak vyčleňovat. A myslím, že když tedy učitel matematiky pochválí dítě i za úplnou maličkost, je to pro žáka nebo studentíka velká věc. A podle zpětné vazby od svých dětí, od rodičů dětí ze školy nebo asistentů, po 20 letech učení takové zkušenosti prostě mám.
Je opravdu nutné dávat z tělocviku známky?
A teď k onomu studenty „stresujícímu“ tělocviku. Tady asi kolegové tělocvikáři moc rádi za můj postoj nebudou, ale podle mého názoru by výchovy neměly být známkované vůbec. Neříkám, že známky jsou hlavním stresorem dětí z tělocviku, ale je to jeden ze střípků do mozaiky. Kolikrát jsem slyšela od svých nebo i cizích dětí, jak mají učitelé tělesné výchovy tabulky, podle kterých studenty a žáky známkují. Musíš hodit tolik metrů daleko, musíš vyšplhat takhle rychle, zaběhnout 400 m v takový a takový čas, zaplavat 50 metrů za tolik minut a teprve potom dostaneš jedničku. Mám kolem sebe děti (a jedno takové mám i doma), které sportují, jsou všestranné, od malička vedené k pohybu, některé dokonce závodí a mají přesto z tělocviku dvojku na vysvědčení. Upřímně tohle moc nechápu.
Průzkum společnosti GTS Alive (což je na začátku zmíněný vydavatel studentských karet ISIC) hovoří o 40 % dětí, které tělocvik ve škole nemají rády a o 60 % studentů, kteří z něj mají stres. Přitom dvě třetiny dotázaných mají ale ke sportu pozitivní vztah. Takže kde je ta chyba? Mají děti vůbec u tělesných cvičení stres zažívat? Z čeho to u tělocviku vychází? A proč v tak velkém množství?
Za sebe si myslím, že tělocvik by měl být příjemnou součástí rozvrhu, kde se děti a studenti uvolní, zasportují si, dostanou nabídku různých aktivit a zapomenou na všechny své starosti. Jsem nepřítelem podobných tabulek, kam se kolegové snaží nacpat výkony různě sportovně nadaných, ale také absolutně nenadaných dětí. Neumím si představit vedle výtvarky jiný předmět než tělocvik, kde si mohou děti psychicky odpočinout a naopak se tak vůči stresu lépe obrnit. Co ale když je zakopaný pes i jinde, než v učitelích tělocviku s kupou tabulek nebo v nabídce sportů, které děti ve škole dělají?
Co na to školní inspekce?
Protože vedle podobných průzkumů soukromých společností tu máme Českou školní inspekci, tak jsem se ponořila do loňského šetření a hledala i tady příčiny této negativní situace. Našla jsem například, že podle šetření ČŠI z loňského roku 33 % středoškolských učitelů „nepovažuje stávající prostorové podmínky školy za dostatečné“. Chybí jim větší tělocvična, atletická dráha nebo venkovní hřiště. Dále, že na učňovských oborech jsou často neaprobovaní „tělocvikáři“, kteří méně často jezdí se studenty na mimoškolní sportovní akce a méně často zřizují při škole sportovní kroužky.
Jako největší rizika pak celé tři čtvrtiny tělocvikářů ve zprávě ČŠI uvádějí nízkou úroveň pohybových dovedností dětí a studentů, nepříznivý vztah k pohybu a také nepříznivý vztah zákonných zástupců k pohybovým aktivitám. V závěrech zjištění inspektorů je také zmíněno, že celkově se zdatnost českých dětí zhoršuje, ale tento trend se ve zprávě zmíněného mezinárodního šetření objevuje i v dalších zemích (ze kterých naopak české děti ještě vycházejí docela dobře). Problém je podle ČŠI také ve větším podílu dětí s nadváhou či obezitou a největší problém prý nastává u mladých lidí ve věku mezi 14. a 17. rokem, kdy podle inspekce dochází k „nepříznivému vývoji celkové pohybové aktivity“ těchto dětí.
Děti jsou zrcadlem svých rodičů.
Říkám si tedy, zda negativní zpráva o tělocviku na středních školách nevypovídá také o tom, že někteří studenti se svými pedagogy nemohou sportovat tak, jak by chtěli, když nemají ve třetině případů dostatečné zázemí. Jestli tím pádem nemusí volit méně atraktivní způsob sportování. Jestli náhodou za nechutí studentů není i rodinné prostředí, kde se o víkendu spíš jede do obchoďáku na nákupy a oběd, místo na túru do hor. Jestli za tím není i malý tlak rodičů na to, aby studenti sportovali i mimo školu, nechají je sedět u mobilů a počítačů a hlavně, že po nich jejich děti nic nechtějí. Děti i studenti jsou přece zrcadlem svých rodičů a pokud je ke sportu odmala nevedou, tak v 15 letech už je podle mne docela pozdě.
A nakonec oblíbená anketa:
Anketa
Jestli chcete dostávat přednostně upozornění na moje články, zaklikněte si +sledovat na začátku textu.
Zdroje:
