První září. Den, kdy se děti vrací do světa, kde si mají beztrestně nacvičit vstup do reality

Autor, který si říká Šalom, nás tu ke dni nástupu žáčků a studentů do školy zásobil velkou snůškou negativních slov o tom, jak je dále chybné, že se třeba děti ve škole učí řídit instrukcemi. Vadí mu i to, že se ve školách dělí vyučovací čas do pevně daných vyučovacích hodin a tudíž, že má vše daný pevný řád a systém. A tak dále, a tak dále. Prostě všechno špatně.

Autor, který se sám označuje jako Husákovo dítě, totiž patrně zapomněl na svoje vlastní dětství anebo si nevšiml, co důležitého se musely naučit jeho vlastní děti, aby nebyly v dospělosti úplně mimo. Je sice velmi pěkné, když je dítě kreativní, umí komunikovat, je odolné, ale neméně důležité je přeci také to, že má v hlavě zásobu určitých faktů, na kterých může stavět. Aby mělo vůbec o čem diskutovat a v čem se orientovat. (A láčkovci to skutečně nejsou, protože takový pojem už ani ve starších učebnicích biologie autor nenajde. Nicméně takové tradičně stále omílané názvy, jako jsou láčkovci, Ruchovci nebo Lumírovci, v podobných textech o zastaralém školství přece nesmí chybět.)

Není totiž nic trapnějšího, když s vámi chce vehementně diskutovat člověk, který má sice na danou věc svůj vlastní a pevný názor, ale vůbec nic o té věci neví. Je pak stejně tak trapné, když žadatel o velmi sofistikovanou práci, napíše v životopise pro zaměstnavatele pět hrubek. Co je mu pak platné, když umí dobře programovat. Od prvního kontaktu bude totiž vypadat jako nedouk. A stejně tak by bylo divné, když by mu od tohoto budoucího zaměstnavatele, který tedy podle autora hledá hlavně lidi, kteří umí řešit složité problémy, přijdou instrukce, jak má v práci postupovat, ale on se instrukcemi nikdy neučil řídit.

Škola není skutečný svět. V tom má autor pravdu. Škola je totiž nácvik na realitu. Je to dílna. Nemůžeme přece děti vrhnout hned do mnohdy drsného reálného světa, kde si lidé nejsou úplně rovni, kde se za chyby často krutě trestá a kde nemusí každý dostávat pokaždé další šanci.

Dále si děti nacvičují ve škole mezi sebou přece komunikaci, i když se u toho s učitelkou učí třeba ona autorem tak nenáviděná vyjmenovaná slova. Nebo co je špatného na tom, že se učí nazpaměť násobilku a nebo (opět nazpaměť) slovíčka z angličtiny. Protože Google je sice super, ale s kamarádem z ciziny si lépe pokecáte bez Google překladače a v obchodě při nákupu tří rohlíků a salámu přece nebudete tahat kalkulačku. Nebo ne?

Sám autor si do svého blogu nadepsal motto: Důvěřujte těm, co hledají pravdu. Nevěřte těm, co ji našli. A přitom sám pravdu vůbec nehledá a utvrzuje nás pouze v té jeho tragické realitě. V tom, jak to funguje v našich školách, kterých jsou přitom tisíce, má totiž naprosto jasno. Tvrdí například, že české děti jsou v digitálních gramotnostech úplně mimo. A přitom poslední mezinárodní šetření ICILS říká pravý opak. Naše děti jsou v rámci EU nejlepší a ve světě jsou společně s Korejci a Tchaj-wanci na tom s digitálními kompetencemi nejlépe. Mám pocit, že to spíš autor pravděpodobně trochu zaspal dobu.

Ovšem určitě ne vše, co je v textu článku První září. Den, kdy se děti povinně vrací do světa, který už neexistuje, je úplně mimo. To určitě ne. Například duševní stabilita dětí, o které autor píše, skutečně není v naší zemičce zrovna top a zásady duševní hygieny dětem velmi často chybí.

Podle mnoha učitelů však za jejich špatnou psychickou pohodu může právě ten obrovský a překotný nástup digitálních technologií, neustálé koukání do obrazovek počítačů a mobilů. (Možná i autor textu četl například knihu Digitální demence od Manfreda Spinzera.) A možná, že tak pro mnoho dětí bude v budoucnu daleko důležitější, než se prosadit v tomto předigitalizovaném a zasíťovaném světě, ho psychicky ustát, nějak ho zvládnout a naopak si umět dát pořádný digitální detox. A také si umět dát detox od negativistů, kteří nám tvrdí, že je všechno špatně, že se řítíme do záhuby, a že to navíc vědí úplně nabeton.

Pokud chcete dostávat moje texty přednostně, zaklikněte si +sledovat na začátku článku.