Článek
Ten e-mail jsem před odesláním četla nejmíň desetkrát, a pro jistotu ho ještě nechala dvě hodiny uležet. Známe to: na hrubku se usilovným zíráním na písmena ještě jakž takž přijde, ale při soustředění na detail člověk přehlédne, že při vylepšování vlastních formulací slepil dohromady dvě věty, které k sobě původně nepatřily.
Pro zvýšení bazální hladiny stresu jsem si pokusila pojmenovat, co všechno si nepamatuji z jazykové teorie, a jako bonus jsem si připustila, že čárky před nebo používám instinktivně. Jenže můj e-mail odejít musel. Rozhovor o psycholingvistickém výzkumu a o tom, nakolik si v běžné komunikaci nerozumíme, přestože většinou si myslíme opak, jsem si nechtěla nechat ujít. Samozřejmě, že můj stres ze znemožnění živila zkušenost, a nikoliv pověst respondenta; jenže člověk je zvyklý, že když udělá chybu, je za pitomce. Navždy. Ve veřejném prostoru se navíc teatrální napomínání za omyly považuje za projev vyšší úrovně a palivo pro sofistikované urážky.
„Spousta lidí odchází ze školy s představou, že neovládá rodnou řeč. Když někoho potkám a on zjistí, že jsem lingvista a bohemista, začne se mi omlouvat, že ‚neumí pořádně česky‘. To je samozřejmě nesmysl. Česky umíme každý, a každý trochu jinak. Vytvářet v lidech pocit strachu před mateřštinouje podle mě špatné. Místo toho, aby lidi měli češtinu rádi, se jí celý život bojí,“ řekl mi před dvěma lety v rozhovoru Jan Chromý, příjemce mé zprávy, lingvista a bohemista z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Na FF UK jsem pak strávila téměř tři léta.
Pravidelný kontakt s experty na řeč, jazykovou kulturu, komunikaci, literaturu i pedagogiku mi ukázal, že způsob, jakým se k češtině (a nejen k ní) vztahujeme od základní školy, a později prostřednictvím nejviditelnějších expertů v médiích, nemusí mít jen příznak varovně vztyčeného ukazováku. Radost z bohatství jazyka a schopnost akceptovat změnu je ostatně často právě to, co vědce u bádání o jazyce drží. „Měření chybovosti“, na něž české školství stále ve většině případů trénuje naše děti, se snad jednou tomuto osvěžujícímu trendu také přizpůsobí. Je škoda nechávat jim ho jako příjemné překvapení na konec studií.
Věda, společenská výchova a politické vlny
Samozřejmě, že na náš často zvláštní poměr k jazyku v posledních měsících upozorňovaly hlavně debaty o -ová, tedy o přechylování ženských příjmení. Jde o fenomén, který má stejnou měrou společensko-politický jako jazykový rozměr, což je skutečnost, která mnohé zodpovědné vědce dráždí – jazyková změna, pokud se jí zabývá odborník-lingvista, je politicky bezpříznaková a není možné zacházet s ní jako s výchovným klackem.
V malém měřítku se jedná o podobnou situaci, jakou jsme sledovali v globálním rozměru během pandemie – například ze slova „imunita“ se stal společensko-politický fetiš, s nímž část veřejnosti zacházela podle svého uvážení, a velice často to s největší vehemencí dělali lidé, kteří pojem neviděli ani na Wikipedii, zato přesně věděli, jak s ním efektivně nakládat při budování své image a ve společensko-politickém kontextu. K tomuto tématu se zakrátko vrátím ve velkém rozhovoru s česko-izraelským imunologem Jakubem Abramsonem (Weizmannův institut věd/ Harvard/ ÚOCHB AV ČR).
Latentně normotvorné rozpravy, které se do veřejné debaty vracejí ve vlnách (naposledy je připomnělo rozhodnutí Deníku N používat jména zahraničních osobností – žen ve formě, na jakou dámy celý život slyší), však poukazují nejen na to, že z odborných otázek či jednotlivých pojmů se mohou za zvláštních okolností stát oběti kulturních a politických válek. U češtiny jde, zdá se mi, ještě o zvláštní rozpor, že to, co je „naše“, je zároveň „cizí“.
Obrátila jsem se proto na špičkové lingvisty, s nimiž jsem se setkala během uplynulých let, a položila jim několik otázek. Ne o politice, tu ať si každý přebere sám, ale o radosti. Anketu otevřeme lingvistou a bohemistou Janem Chromým, který mi v roce 2021 jako první uchystal ono příjemné překvapení.
(Tituly následujících respondentů cituji zcela záměrně a proto, že části veřejnosti prostá informace „dotyčná/ dotyčný věci skutečně rozumí“, nestačí. Česko je v tomto ohledu specifickou zemí a titulární bázeň je další, nikoliv nepodstatnou součástí problémů naznačených výše. Budu psát i o nich.)
doc. Mgr. Jan Chromý, PhD., Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
Kde myslíte, že se v mnoha lidech bere posvátná hrůza z rodné řeči?
Tohle je dost komplexní věc. Nicméně určitě jde o dědictví jazykových ideologií z 19. století, které doteď nějakým způsobem přežívají. Vyplývá to z toho, že se jazyk bere jako objekt nezávislý na jeho uživatelích. Tenhle „objekt“ se přitom vlastně konstruuje, což tradičně dělali lingvisté, kteří říkali, co je součástí jazyka a co ne, respektive co je správné a co je špatné. A z toho, že jazyk chápeme jako něco nezávislého na uživatelích, vyplývá, že chyba je vždycky na straně uživatele, který ten objekt vlastně nezná dobře. Zároveň ze starých ideologií vyplývá i potřeba jazyk chránit před przněním, která se v naší společnosti taky uchovala. Tenhle ideologický mix má za následek, že když někdo udělá „chybu“, někdo jiný (někteří učitelé, nebo ti, kteří se to od těch učitelů naučili) jim vynadá, že jsou hloupí. No a nenahrává tomu ani to, že kodifikace češtiny je celkem složitá a v lecčems neodpovídá tomu, jak se mluví, anebo různým intuicím o psaní (třeba v případě čárek).
Trpěl jste taky někdy stresem, že když v češtině uděláte chybu, bude to nenapravitelná ostuda?
Ani moc ne, protože jsem se kodifikaci celkem dobře naučil. Spíš se bojím, že napíšu nějakou hloupost, než že to napíšu formálně špatně.
Nezdá se vám někdy, že se z češtiny málo radujeme, čárky nečárky, rejstříky slovníky?
Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Já se z ní raduju asi dost, ale vlastně spíš z nějakých podivností, víceznačností, míchání jazyků a tak, než z nějaké vybroušené krásné řeči.
Pobuřují vás „změny v jazyce“, ať už se jedná o přejímání cizích slov nebo třeba téma přechylování ženských příjmení?
Ne, protože jsem bytostně přesvědčen, že jazyk není nezávislý na uživatelích a změny jsou projevem jazykového chování těchto uživatelů. Pak jsou samozřejmě změny dané politicky a tam to záleží na osobním nastavení. Já jsem silně liberální, takže si třeba o jménech myslím, že by si o nich každý měl rozhodovat sám a nikdo by mu do toho neměl zasahovat.
Když vám přijde e-mail a je v něm překlep nebo hrubka, znamená to, že u vás autor/-ka definitivně skončil/-a?
Ne.
Kdy vás naposledy nadchlo nějaké slovo nebo obrat, a od té doby ho používáte?
Pravidelně mě nadchává sledovat jazykový vývoj svých dětí. Ty vytváří tolik vtipných konstrukcí, že je to opravdu kouzelné. Něco z toho dávám na svůj Twitter: @lingvistata.
Myslíte, že je tenhle typ komunikačního stresu generační záležitostí? Že naše děti už si z výuky češtiny odnesou něco jiného?
V tomhle jsem dost optimistický. Rozhodně to historicky bylo mnohem, mnohem horší. Ve 30. letech 20. století se třeba ještě vedla debata o tom, jestli musí spisovatelé psát spisovně, nebo si můžou dovolit nějaké „prohřešky“. Kodifikace byla taky mnohem vzdálenější tomu, jak se opravdu mluvilo, než dneska. Určitě jsou a budou lidé, kterým bude vadit, že někdo mluví nebo píše jinak, než by oni chtěli, a někteří z nich to dávají a budou dávat hlasitě najevo. Ale myslím, že se naše společnost obecně myšlenkově posouvá od restrikcí k toleranci a tohle s tím půjde ruku v ruce.
Dalším respondentem, kterého jsem oslovila, je odborník na korpusovou lingvistiku Václav Cvrček. Když jsem se připravovala na společný rozhovor, byla jsem přesvědčená, že tentokrát si už konečně o jazyce trochu „zahřímáme“ ve smyslu bázně a kázně, a přinejmenším v části povídání se nebudu chytat. Tak bohužel. Rozhovor byl natolik zajímavý, že vyšel na dva díly: z obrovského množství dat o způsobech, jakými jsme se vztahovali k informacím o pandemii, se daly zjistit pozoruhodné věci. Třeba i to, jak se prostřednictvím jazyka konstruoval náš vztah k Rusku. Než se Rusko přestalo hybridně konstruovat a zhmotnilo se jako agresor na hranicích s Ukrajinou.
prof. Mgr. Václav Cvrček, Ph.D., Ústav českého národního korpusu FF UK
Kde myslíte, že se v mnoha lidech bere posvátná hrůza z rodné řeči?
Jsem přesvědčen, že ten postoj v mluvčích pěstujeme po desetiletí tím, jak se jako lingvisti k češtině vyjadřujeme a jak se o ní učíme ve školách. Celá naše jazyková regulace je založena na tom, že se snažíme dosáhnout jazykové správnosti či kultivovanosti, čímž implicitně říkáme, že současný stav takový není. Přitom pro to není žádný důvod.
Trpěl jste taky někdy stresem, že když uděláte chybu, bude to nenapravitelná ostuda?
Dřív asi ano, byl jsem také vychován v tom, že udělat někde pravopisnou „hrubku“ je pro člověka s maturitou ostuda. Přitom je to z hlediska efektivní komunikace mnohdy zcela podružné.
Nezdá se vám někdy, že se z češtiny málo radujeme, čárky nečárky, rejstříky slovníky?
Nevím, nepřijde mi. Je docela dost popularizačních aktivit, které přitahují pozornost laiků, z čehož usuzuju, že se radujou. Jmenovat můžu třeba některé twitterové účty věnující se jazyku, doporučuju zejména @lingvojazyce, projekt Čeština 2.0 nebo naše Česko-slovenské slovo týdne/týždňa.
Pobuřují vás změny v jazyce, ať už se jedná o přejímání cizích slov nebo třeba téma přechylování ženských příjmení?
Naopak, to je živná půda pro každý jazyk a má to nesmírně obohacující účinek. Jazyk, který se nemění, je mrtvý, a jazyk, který nepřejímá, je nemocný a mrtvý brzo bude (odhlédneme-li od extrémních případů jazyků civilizačně izolovaných).
Když vám přijde e-mail a je v něm překlep nebo hrubka, znamená to, že u vás autor/-ka definitivně skončil/-a?
Pokud bych takhle postupoval, musel bych v první řadě skončit sám. Nevím, proč bychom zrovna v jazyce k sobě měli být tak rigidní, když k obsahu sdělení jsme mnohdy velmi shovívaví.
Kdy vás naposledy nadchlo nějaké slovo nebo obrat, a od té doby ho používáte?
To nevím, sám sobě jsme každý poměrně špatným analytikem, nic mě nenapadá.
Myslíte, že je tenhle typ komunikačního stresu generační záležitostí? Že naše děti už si z výuky češtiny odnesou něco jiného?
Věřím, že situace se pomalu mění, ale je to skutečně velmi povlovné. Byly doby, kdy v odborném tisku vycházely s určitou periodicitou analýzy žákovských diktátů (jako kdyby tahle zcela umělá forma zkoušení mohla nějak vypovídat o reálných komunikačních kompetencích). Vždy se v článku konstatovalo, že úroveň pravopisných znalostí dnešních žáků je žalostná a klesající. Fascinující na tom bylo, že druhým dechem titíž autoři dodávali, že nastolená jazyková politika je v zásadě správná a že teorie jazykové kultury, jíž se naše regulace už od 30. let řídí, popisuje návody na zvýšení kultivovanosti věrně a přesně. To se už dnes naštěstí neděje (ačkoli si to spousta kolegů i laiků myslí) a postupně se upírá větší pozornost praktičtějším komunikačním dovednostem. Ale je to ještě běh na dlouhou trať.
Další respondentkou, kterou jsem poprosila o spolupráci, je odbornice na vzdělávání Kateřina Šormová, s níž jsme se střetly v rozhovoru o dopadech pandemie na děti ve školách. Kupodivu ani ona tehdy nevyužila možnosti výchovným způsobem hřímat, předpovídat generační katastrofu či vybízet ke zvýšenému tlaku na výkon.
Z jejích zkušeností dokonce vyplývá, že „stres z češtiny“ nepozoruje. Protože se pohybuje v prostředí usilujícím o pozitivní změny ve školském systému, někteří z nás (já) si to vykládáme jako vyloženě dobrou zprávu.
Mgr. Kateřina Šormová, PhD., Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
Kde myslíte, že se v mnoha lidech bere posvátná hrůza z rodné řeči?
Popravdě nejsem si jistá, já takový jev (hrůzu) nepozoruju. Jediné, co pozoruju, je u některých lidí trocha ostychu z psaného projevu, to ale zřejmě souvisí s tím, jak jsme všichni byli ve škole pořád (a hlavně) zkoušeni z pravopisu, s chybou se nepracovalo (a nepracuje) formativně, ale je vnímána jako nežádoucí jev.
V prostředí internetových diskuzí se prostě vždycky najde někdo, kdo se na jiné vytahuje kvůli jazykovým chybám. Někteří lidé si bláhově spojují znalost pravopisu s inteligencí člověka a zjevně je těší někoho kvůli jazykovým chybám urážet. Myslím ale, že je to menšinová záležitost.
Trpěla jste taky někdy stresem, že když v češtině uděláte chybu, bude to nenapravitelná ostuda?
Nenapravitelná ostuda snad ne, ale třeba v okamžiku, kdy odevzdávám sazbu knížky k udělení imprimatur, tak tam nějaká obava z přehlédnuté chyby je, nechci, aby dílo vypadalo odfláknutě. Jinak mě víc trápí strach z toho, že nebudu mít co říct, než z toho, že udělám chybu.
Pobuřují vás „změny v jazyce“, ať už se jedná o přejímání cizích slov nebo třeba téma přechylování ženských příjmení?
Proč by měly? Jazyk se vyvíjí, stejně jako se vyvíjí a mění celá společnost a její komunikační potřeby. Auto bylo taky zpočátku považováno za ďáblův vynález, podobně si uživatelé češtiny zvyknou na nepřechylování cizích příjmení, pokud se s tímto jevem budou setkávat dostatečně často. A neobstojí ani argumenty, že čeština přechylování prostě „potřebuje“.
Když vám přijde e-mail a je v něm překlep nebo hrubka, znamená to, že u vás autor/-ka definitivně skončil/-a?
Ne, všichni žijeme hrozně rychle, píšeme rychle, překlepy jsou vlastně dost běžné. Vždyť už si někteří dávají do podpisu formuli omlouvám se za případné překlepy, píšu z telefonu.
Kdy vás naposledy nadchlo nějaké slovo nebo obrat, a od té doby ho používáte?
Moje dcera nedávno porozuměla významu spojení tableta na odčervení psa tak, že tableta způsobí, že pes nebude červený. To se u nás doma ujalo.
Myslíte, že je tenhle typ komunikačního stresu generační záležitostí? Že naše děti už si z výuky češtiny odnesou něco jiného?
Škola je velmi konzervativní prostředí a dosáhnout v ní nějaké změny je velmi náročné. Do toho ještě vstupují rodiče, kteří často změnu také brzdí a vyžadují, aby se děti učily to, co se učili oni. Jsem optimista a jsem přesvědčená, že změna už probíhá, byť ne úplně rychle. Mnohem důležitější než správnost ve smyslu bezchybnost je přiměřenost vyjádření konkrétní komunikační situaci – tedy například to, že jinak napíšu omluvu za zpoždění kamarádovi a jinak své učitelce.
Jak z nastíněného tématu ven? Nabízejí se dva směry: je celkem nepochybné, že se v reakci na tento text dozvím, že „problém, který líčím, neexistuje, nejvýš jde o můj dojem“, a pak mi přijde několik e-mailů upozorňujících na jeho nedostatečnou spisovnost.
Druhým směrem, kterým se lze vydat, jsou jazykovědné fejetony srovnávacího lingvisty Jana Bičovského. Ohňostroje radosti z možností – nejen – češtiny už dlouho nebyly zářivější.
