Článek
Ráda bych si tu okolnost vymyslela, ale je to pravda pravdoucí. Vzpomínky na Facebooku nelžou. Patrně. Hle, odkdy se datuje mé sžívání s jedním z klíčových pravidel ne-li dobrého, tak přinejmenším lepšího psaní:
Podle všeho je tomu právě deset let, co jsem začala vysedávat nad biografickým románem o slavném americkém jazzovém pianistovi Billu Evansovi, archetypálním příběhem hudebního génia, který vzejde z trudných poměrů, pronikne do kruhů, kde ho nejdřív nechtějí, ale pak už ho není možné přehlížet, vybuduje si pozici, tu si vzápětí začne pečlivě rozkládat, přečká osobní tragédie, nečekaně se zamiluje, onemocní, chvíli žije se světem v míru, a pak zemře.
Génius odejde ze světa v jednapadesáti letech, možná o tři dekády dřív, než bylo nezbytně nutné, bylo-li by všeho toho heroinu o něco méně, ale když máte génia, jaký natočil desku You Must Believe In Spring (o jeho roli na přelomové nahrávce Kind of Blue nemluvím), chtějte po něm, aby jedl dostatek zeleniny, cvičil pilates a spal osm hodin denně.
Takhle si Billa Evanse představuje umělá inteligence. Řekněme, že přinejmenším elegance odpovídá.
Jinými slovy, do příběhu Billa Evanse jsem padla jako hrdinka thrilleru Stephena Kinga do jámy na Řbitově zvířátek. A zapomněla přitom na jednu z nejlepších autorských rad, kterou mi sice neudělil King osobně, ale dal mi ji – naštěstí – jeden z nejlepších českých textařů a v mnoha ohledech výjimečný autor Michal Horáček.
(Že vám King nepřipadá jako měrná jednotka literárních kvalit? Můžete si vybrat jakoukoliv jinou. King je ovšem vypravěčským suverénem – a na literární snobství, které se posmívá žánrovému psaní, si potrpí jiní, já ne.)
Michal Horáček, autor fenomenálně poťouchlé Benefice černých koní, nám kdysi na vysokoškolském semináři tvůrčího psaní řekl něco v tomto smyslu (parafrázuji):
„Máte-li podezření, že se vám podařilo přijít s myšlenkou a zaznamenat ji větou, jakou stojí za to vytesat do mramoru, pukáte pýchou a chcete okamžitě zatelefonovat mamince, je vysoce pravděpodobné, že je to nejblbější věta na celé stránce. Kromě vás jí nebude rozumět nikdo jiný, a po čase ani vy sami.“
Jak to začalo, a naštěstí nedopadlo
Román o Billu Evansovi, s nímž jsem se dostala na stranu osmdesát, a pak to vzdala, protože jsem se utloukla vlastními laťkami konfrontovanými s mistrovstvím Evansovy hry, je skrumáží vět, jaké bych byla volala mamince.
Je sbírkou postřehů, kterými jsem chtěla dát světu znát, že jsem to já, kdo to všecko vymyslel, ovšem ta záležitost naštěstí nikdy neprosákla z pražské Randovy ulice ani na Radlickou. Téma se mi zdá dobré pořád. Ale už ho nikdy nenapíšu. Nezabila jsem totiž dostatek miláčků: zabila jsem si ho celé. Se sebeobranným šklíbením jsem dnes soubor znovu otevřela.
Nedá se to číst.
Nedá!
Je to ohromně zábavné, být před sebou za takového vola.
I proto se podrobněji podíváme na pravidlo, které se historicky připisuje různým autorům, ale globálně ho proslavil Stephen King ve své jedinečné knize O psaní – On Writing (pokud si chcete přečíst jednu knížku, nechť je to tahle, přestože bohužel neručím za kvalitu českého překladu - s prvním vydáním byly značné problémy). Kdo se chce zlepšovat, může se jím hned začít cvičně týrat.
Přísnost musí být, a že to někdy fakt bolí
„Zabíjej své miláčky, zabíjej své miláčky, přestože ti to bude lámat to tvé malé, sebestředné pisálkovské srdce: zabíjej své miláčky.“
King ve své memoárové příručce zmiňuje odstraňovaní tvůrčích serepetiček předně ve vztahu k tempu vyprávění. Vysvětluje, jak vedlejší dějové linky, postavy a motivy často zdržují to, čemu se čtenář chce věnovat nejvíc, a odvádění pozornosti je pro něj mnohdy značně frustrující. Znáte ten pocit, když hlavní hrdinka visí za ruku na útesu, prsty se jí smekají a –
Kapitola X
„John se mezitím ponořil do příručky o chovu pískomilů.“
V případě publicistických textů, o které mi v tomto seriále jde především, protože jak jste jistě pochopili, s románem jsem se daleko nedostala, jde o tematické odbočky, pseudoumělecké vsuvky, historky, úvahy, předvádění dokladující šíři naší slovní zásoby, na nejnižší úrovni o nadbytečná slova – rozvíjející větné členy, příslovce a adjektiva.
Kdybychom se na chvíli vrátili k romanopisectví, King zmiňuje cennou editorskou poznámku, k níž se vrací desítky let: „Druhá verze textu rovná se první mínus deset procent té první“.
Posunu-li schopnost pěstovat autorskou disciplínu až na hranici sebepoškozování – a vyjdu-li z vlastního zážitku z tohoto víkendu – platí i toto:
„Když si zapomenete ověřit rozsah zadaného fejetonu, který má vyjít tiskem, může se vám stát, že text, který jste dva dny leštili až na úroveň předložek, budete muset vytřískat právě o polovinu.“
Zabila jsem všechny miláčky. Všechny. Nemám tušení, co z toho textu zůstalo. Ale prý vyjde.
Kdo. Píše. Stručně. Často. Umí.
Jedním z důsledků schopnosti vyjadřovat se úsporně však není jen zrychlení tempa vyprávění, zvýšení napětí a osvěžení čtenářovy schopnosti se znovu soustředit. Je jím proměna celkového tónu textu: očistíme-li věty na samé jádro, ověříme si, jestli sami víme, co jsme chtěli říkat. Člověk se snadno může leknout vlastní odpovědnosti, já vím: je tohle cesta, kterou jsem chtěl/-a jít, nadto po ní vést někoho jiného?
Zdá se mi to v pořádku. Když se nám to ovšem podaří, zvýšení autority vypravěče pozná – a ocení – i čtenář.
Ze všech nastíněných důvodů bych vám chtěla na závěr kraťasu k tématu, o němž by se dalo mluvit hodiny, nabídnout další krátké tvůrčí cvičení, které by vás mohlo bavit. Posledně jste mi udělali obrovskou radost – nečekala jsem, že se doporučovanému „divení“ budete věnovat hned na několika profilech. Takže tentokrát:
Vzpomeňte si na nejnebezpečnější okamžik, jaký jste kdy zažili.
Nebezpečí je, přirozeně, relativní pojem: někdo slaňoval z mrakodrapu, jiný zažil ostrou střelbu, někdo si vybaví krátkou konverzaci, která rozhodla o jeho dalším osudu – s milencem, tchánem, nejlepší kamarádkou.
Máte to?
Popište tu scénu v jednoduchých, krátkých větách. Vzpomeňte si, jak na vás v hudbě působí staccato. Jak přemýšlíme, když jde do tuhého?
Před dvěma lety jsem se pokusila podělit o zážitek z autonehody, z níž jsem si odnesla dva nalomené bederní obratle, takto (a zpětně jsem po sobě věty ještě zkrátila).
„Jsou to dvě, tři vteřiny. Stres žilami vystřelí jak morfin ze stříkačky. Je ledový. Řeže. Setrvačnost nás táhne dopředu – její síla hrozí vysát mi dech z plic. Náraz. Sešlápnuté plechovky? Sešrotované kapoty. Ticho. Nádech. Moje dítě. Moje dítě! Červenec stojí. Čas se jako zaoceánský parník stáčí jinam: nikoliv do léta, kam jsme měli namířeno, nýbrž do loje.“
Netvrdím, že svět nikdy větší drama neviděl, ale sama jsem si tehdy metodu zrychlování tempa zkoušela – a testovala, jakým minimálním počtem slov řeknu, co si pamatuju.
Zkusíte to? Zkuste! A abychom se na Médiu poznali, použijte jako ilustraci třeba tenhle obrázek, který jsem pro nás vyrobila v programu Midjourney:
O psaní, seriál ZV
Moc se těším a přeju příjemné chvíle u monitorů!
