Článek
Bílé světlo zářivek v prostoru funkcionalistického Paláce Avion si vynucuje soustředění, jakkoliv se člověk předtím cítil unavený. Denní světlo a jeho kolísání nám umožňuje rozvolňovat pozornost; v útrobách největšího knihkupectví této země, a údajně i ve střední Evropě, se dostavuje panika lovce-sběrače z tsunami podnětů a spolu s ní i obnovená koncentrace, díky níž si s vytřeštěnýma očima připustíme třeba toto:
Krindapána rohatýho, tady je knížek.
Nemá-li člověk autorské ambice, coby další volná asociace může následovat: To se nedá nikdy v životě přečíst.
Naopak, má-li návštěvník autorské spády, mohou následovat různé odstíny marnosti a zoufalství: K tomuhle už nemá cenu nic přidávat. Na to, aby mě vystavili v jedné pyramid za vchodem a někdo si mě všiml, bych musel/-a někoho proklít, a pak prodat prvorozené dítě.
Je-li latentní (nebo činný) autor už bezpečně zapšklý, může si pomyslet třeba tohle: Zástupy amatérů. Teď mi všichni zaclánějí. Někoho prokleju a prodám prvorozené dítě.
Proč nic z toho nevadí - a něco světu vyprávět je lepší než trousit sarkasmy na internetu
Pocity marnosti a zbytečnosti čas od času přepadají i mé přátele novináře, překladatele a spisovatelky. Zapšklých účastníků literárního provozu mnoho osobně neznám, a tak nemůžu soudit, s jak velkým skřípěním zubů tu koupel v mnohosti a kolísající kvalitě podstupují. Všimla jsem si ovšem, že mě příležitostné procházky oceánem příběhů, písmen a za nimi skrytých osobních ambicí baví, rozesmávají a v zásadě je považuju* za osvěžující. Proč?
V posledních letech mám štěstí na setkání s vědci působícími ve společenských a humanitních vědách. Ti mi na různé způsoby a s ohledem na svou odbornost říkají (ne všichni, ne těmito slovy), že člověk myslí, mimo jiné, v mýtech; přemýšlí ve vlastních, na realitě často nezávislých předpokladech a ke světu se vztahuje prostřednictvím příběhů: klasické experimenty v oblasti psychologie a neurověd dokonce ukazují, že náš mozek je k hledání souvislostí svým způsobem odsouzený.
Jinými slovy, ve vesmírném mixéru nahodilostí nedovedeme existovat. Podle mě ani není vyloučeno, že by nám z „nahé pravdy o vesmíru“ okamžitě přeskočilo.
Připočteme-li k této věci dnes už hojně rozšířenou gramotnost, jak jinak může taková věc dopadnout, než že se vzájemně zavalíme příběhy, a to s větší či menší (spíš menší) nadějí, že zrovna ten náš pohne kolektivním vědomím lidstva?
Absurdní nadprodukci obsahu všech typů tedy nepřičítám civilizačnímu úpadku, naopak. Jsme ve stavu, kdy máme možnost své podstatě vyhovět, aniž bychom cokoliv podstatného riskovali.
(Kulturně pěstované podezření, že jsme všichni výjimeční, a proto nakonec budeme slavní a bohatí, v tom taky může hrát svou roli, samozřejmě.)
Co se v tomhle seriálu dít (asi) bude a určitě nebude
Sedět nad prázdnou stránkou a mít šanci vytvořit z ničeho něco je omamné. Doufat, že věc, které jsme si všimli nebo ji zažili, pohne druhým člověkem, rozhodně není pitomé. A každý, komu se kdy podařilo slovem utěšit druhého, ví, že je to dokonce nesmírně cenné.
(Hýčkat si podezření, v jakékoliv životní fázi, že jsme skrytými génii, kterým chybí málo, aby se stali předmětem obdivu davů… Takové věci se občas projevují mnohem nepříjemnějším způsobem. Stačí vyrazit na D1 a sledovat naduté idioty, kteří s pocitem civilizačních vítězů vyblikávají ostatní.)
Z těchto a řady dalších důvodů, k nimž se postupně dostaneme, vám nabízím svůj „psací seriál“, který bude vycházet každé úterý. Nemotivuje ho podezření, že v tomto státě nežije nikdo autorsky povolanější, zajímavější nebo úspěšnější. To věru ne: mně naopak trvalo léta, než jsem byla ochotná bez uzardění říct, že se „živím psaním“, aniž bych si vzápětí připadala jako podvodnice nebo zmiňovaný idiot z D1.
Myslím si jen, že po patnácti letech psaní pro sebe a různé typy českých médií včetně komického, jednorázového zpravodajského servisu pro jistý americký bulvár, vám můžu nabídnout pár praktických tipů, které kdyby se mnou někdo v začátcích sdílel, nebyla bych při mnoha příležitostech vynalézala kolo. Co tady ovšem ani výhledově nenajdete:
- Nebudu vám kázat o pravopisu ani gramatice. Se základními věcmi si musí poradit každý sám. S nejmenším úsilím se to dá zvládnout čtením dobrých knih a textů. A protože v tuto chvíli nemám luxus spolupráce s editorem či editorkou, korektorem či korektorkou, dokonce tady asi najdete i překlepy či příležitostná vyšinutí z vazby.
- Nebudu vám tvrdit, že každý z nás je génius nadaný kosmírným potenciálem, který jednoho dne vysedí Dílo.
- Nebudu ve vás podporovat podezření, že v sobě nesete Právě Jeden Příběh, který chce ven, a ten příběh rozhodne o tom, jestli jste jako autoři uspěli či ne. Touhle soustavou nášlapných min jsem už prošla a řeknu vám, že nechávat si neustále dorůstat urvané končetiny není zase taková zábava.
Místo toho si s vámi chci povídat o psaní jako o strukturované činnosti, v níž je možné mít základní věci pod kontrolou, dá se v ní zlepšovat, a to s vědomím, že velká část toho, co člověk napíše, může být úplně, ale úplně pitomá. Pardon.
Psát blbosti (a k tomu blbě) je dokonce normální. Jsem navíc přesvědčená, že kdo se po letech nevrátil k jednomu ze svých raných textů s pocitem, že trapnější bytost tento svět ještě nenosil, přišel o jeden z formativních zážitků.
I z těchto důvodů si pro vás zkusím vzpomenout na co nejbohatší škálu trapných historek, jimiž vás hodlám uklidňovat, že tím, že se čas od času odevzdáte papíru, se jako lidská bytost vydáváte napospas světu – a on si z vás pak udělá trhací kalendář.
Z mých zkušeností vyplývá, že zdaleka nejlíp se člověk strhá sám.
Poznámka: Kdo si už teď myslí, že je génius a nepotřebuje se ničemu učit, jen se „umělecky projevit“, pro toho bohužel nemám nic. Nejsem génius, a proto nedokážu odhadnout, co génius potřebuje nebo nepotřebuje znát.
Psaní jako strukturovaná činnost je, obecně vzato, skvěle investovaný čas, ať už vám cynikové či skeptikové budou tvrdit cokoliv. Je báječně investovaný do vlastního vztahu ke světu, k ostatním, k sobě. Taky do schopnosti soustředění, po němž máte pocit, že jste „něčeho“ dosáhli, a s jistou nadsázkou tím možná prospějete i vlastnímu duševnímu zdraví: má-li trénink našich mentálních kapacit moc snižovat pravděpodobnost vzniku psychických onemocnění v pozdějším věku, pak vám můžu garantovat, že budete-li se věnovat psaní, nakonec budete mít duševní kondičku, jako kdybyste zdvihali 200 kilo v bench pressu.
Jakmile se v něm jednou začnete vrtat… Gratuluju – a upřímnou soustrast.
Praktikálie a první tipy závěrem
Víte, odkud si myslím, že tryská nejsilnější proud autorského nadšení? Z cizích skvělých textů. Z dychtění o nich okamžitě někomu vyprávět, někomu slepičit, co jsme právě objevili. Proto vám do začátku nabízím čtyři tipy na skvělé čtení. Slepičím o nich už léta. Nejde až tolik o obsah, a v žádném případě nejde o politiku. Jen o krásné psaní, jakkoliv je taková kategorie subjektivní.
1. Pokud chcete mít kdykoliv při ruce zřídlo průzračné, bohaté, precizní i tvárné češtiny, jakou v této zemi vládne jen hrstka lidí, pořiďte si některý z překladů knih Vladimira Nabokova od Pavla Dominika. Nositel Státní ceny za literaturu Dominik by měl být pro svou schopnost kultivovat naši řeč národní celebritou. To, že jí není, padá zčásti na vrub jeho malé ochotě se veřejně předvádět; to ovšem neznamená, že by neměl mít dav fanoušků. Patřím mezi ně a mám pro vás připravenou historku, jak jsem si jednou nechala od P. D. editovat povídku. Ještě teď mi tuhne krev v žilách.
2. Když jsem přemýšlela o tom, jakou nejkrásnější reportáž v češtině jsem kdy četla, jako první jsem si vzpomněla na tento text Ivany Svobodové o zrození českého teroristy Jaroslava Baldy. U reportáží se jejich estetické náležitosti zase tak často nehodnotí, spíš se bere v potaz, z jak náročného/exkluzivního prostředí a jaký typ konfliktu popisují. Ivana Svobodová ovšem dokázala do svého textu vnést svůj hluboký humanismus (roztomilou povahu) i cit pro detail. Jako autorka je I. S. fascinující tím, že zvládne reportovat odkudkoliv a cokoliv, přesto sama při tvůrčím procesu, řekněme, maličko trpí. To je eufemismus, ale nejdřív se jí musím zeptat na svolení, jestli by nám o tom sama vyprávěla.
3. Čtete Jiřího Peňáse? Ne? Pokud se nedostanete za paywall Echa24, najděte si některý z jeho mnoha textů, který vyšel v Lidovkách. Peňás je výjimečný stylista. Autor, který toho hodně ví, mohl by se tedy dosti pyšnit, a přesto mu nevadí pěstovat sebeironii a humor na vlastní účet. Jeho rukopis je rozeznatelný po několika řádcích.
4. Čtete anglicky? Přečtěte si dechberoucí reportáž z Moskvy od současného šéfredaktora magazínu New Yorker Davida Remnicka. Jde o text z hluboce předválečných dob a pojednává o skandálu v tamním baletu. Kdyby to nebyla pravda, je to literatura.
5. …a vůbec, přestože tenhle bod nebyl v plánu: pokud čtete anglicky a chcete číst krásné věci, předplaťte si týdeník New Yorker nebo The Atlantic. Budete se tetelit pořád.
Tak na viděnou příští úterý! Kdo nechce, řekne si „psaní je zbytečné a Válková o něm nemá co mudrovat“. Kdo chce, napíše si dnes odstavec – jen jeden odstavec – na téma Čemu jsem se naposledy upřímně podivil/-a. Publikovat ho lze třeba tady, na Médiu.
*Spisovný projev umožňuje i variantu „žiju, pracuju, maluju“. Zvolená slovní zásoba, ale i tvary jednotlivých slov odrážejí povahu textu. Tento text není akademický ani oficiální.
