Článek
Ano. Zvyk je železná košile. Ale, co když lásce a vztahu železná košile nesluší?
Většina z nás si přeje opravdovou lásku. Lásku na celý život. Neumíme s ní nakládat a operovat, ale víme, tam někde uvnitř nás samotných, po ní toužíme. A proč ne? Vždyť opravdová láska je přece tak plodná. Anebo si to aspoň myslíme. Jsme o tom přesvědčeni. Věříme, že to tak je. A tak se snažíme pronikat do jejích tajů. Do jejích kouzel. Pronikáme do prostorů, které mají ale i nástrahy. A tak procházíme i úskalími, které tak nějak chápeme, že musela přijít a že je máme okusit. Ochutnat. Baví nás to. Děláme to rádi. Děláme to s nadšením. Hledáme a nacházíme. Sdílíme a radujeme se společně. Náš vztah je skvělý, hravý a dokonalý. A on opravdu skvělý a dokonalý je, pokud ta dobrodružství provozujeme vědomě a společně.
Ale, co když ty společné aktivity už dávno neprovozujeme společně. Co když už jsme na to sami. Co když je tato společná aktivita už minulostí? Co když jsme jen hříčkou našich jednostranných iluzí, a skutečnost je jiná? Co když máme na svých bedrech naloženo víc, než je zdrávo? Pokud nás hlodají tyto myšlenky, pak je dobré se jim začít věnovat. Nic neděje se náhodou a ani tyto myšlenky nepřichází jen tak, protože se nudí.
Jak si vlastně ve vztahu a lásce stojíme, to zjistíme, až když se mu vědomě věnujeme. Bez obalu. Bez obav. Bez pásek na očích a bez špuntů v uších. V otevřenosti a upřímnosti k sobě samým i k samotnému vztahu. V realitě, která náš vztah protkává. Doceňujeme dávání a přijímání lásky a oceňujeme jejich kvalitu. Ale, co když dávání a přijímání lásky nenacházíme? To je chvíle, kdy v lásce s láskou připustíme, že náš vztah se stal naprostou všedností. Všednost se stala zvykem. Zvyk železnou košilí. A právě. Právě o to jde. Železná košile. Neforemná. Těžká. Svazující. Jak dlouho vydržíme v brnění? Jak moc jsme v tom brnění pružní? Jaký vliv má na nás toto uvěznění, které nám vzalo křídla. Omezilo v letu. Kam se podělo to společné vzrušení v našem každodenním životě? Proč jsme si ho přestali vzájemně dávat? Proč jsme se k našemu vztahu, k naší lásce stali po čase lhostejní? Proč jen řešíme děti, přátele, rodinu a kolegy z práce? Proč jsme přestali mít ve společném hledáčku ty výšiny, co nám dávaly krásný sdílený výhled? Proč jsme se přestali společně dívat do hladiny, co nám dokázala nabídnout odraz krásy čistoty a průzračnosti? Proč? Protože ta železná košile se stala naší součástí. A aniž bychom si to přáli připustit, omezuje nás. I když jsme v tom vztahu zvyklí, ten vztah už nás nesytí. Ten vztah nás začal vyčerpávat. Dáváme mu energii, zkoušíme ho dobít. Ale kontakt zrezivěl. Naše baterie jsou vmžiku vybité a my hledáme jinde. Hledáme únik z té všední neforemné železné košile.
Ano, jsme ve vztahu, který se stal zvykem. Nesytíme jeho buňky a nemůžeme se divit, že na nás naše láska nijak nereaguje. Není tam. Odešla. Nikdo se o ni nestaral. A pokud jsme zrovna naladěni na potřebu frekvence lásky, tak máme smůlu. Pokud neumíme transformovat sami sebe na život bez lásky, pak tato železná košile nás svírá čím dál víc. A pokud zjistíme, že jsme v ní, v té železné košili, po čase naprosto sami, pak vnímáme, že z nás ten zvyk, ta železná košile, dělá otroky.
Ten časoprostor železné košile, co nezvládl naše vzájemné potřeby, společné touhy, různorodé zájmy a kroky lásky v lásce s láskou s naší vyvolenou láskou, se stal zátěží. Jsme-li na tu zátěž sami, pak je dobré si to přiznat. Jediné řešení je začít znovu. Začít znovu bez omezení. Bez zvyků a plni energie. Ta však přichází teprve v momentě zdravého vědomého pochopení a rozhodnutí. Jedině toto vědomé pochopení a uchopení naší reálné situace nás dovede k nalezení vlastního nekonečného zdroje lásky, který máme každý sám v sobě. Teprve pak můžeme začít s vděkem za poznání, s pokorou a láskou k další možnosti poučeni z chyb nevšímavosti, zvyků a samozřejmosti, kdy něco takzvaně funguje samo od sebe, nový smysluplný život. Takový život, v němž je láska na prvním místě a v němž není místo pro železnou košili. To je moment, kdy pochopíme, že i to perpetuum mobile má své potřeby, i když to tak někdy nevypadá. A pak že ten život není báječně krásný, když nás bez přestání učí porozumět jeho podstatě!
Krásný den, vaše iv
