Článek
Ulice se na chvíli zastaví a ozve se ukrajinská hymna.
Stáli jsme a kolem nás byli lidé, kteří ten okamžik dobře znají. Pro nás to byl silný moment hned po ránu. Na obrazovkách a pamětních místech vidíte fotografie mužů, kteří jsou často mladší než náš syn. A už tu nejsou.
A člověku hlavou proběhne jediná otázka: Proč?
Přiznám se, že ještě před odjezdem jsme podobné věci řešili hodně.
Je vůbec správné jet na dovolenou do země, kde probíhá válka?
Je to vhodné?
Jedeme na dovolenou a užíváme si cestu, zatímco někdo jiný bojuje o život?
Tyhle smíšené pocity jsme si vezli celou cestu s sebou.
Jenže právě pobyt v Mukačevu nám ukázal, že realita je trochu jiná, než jak si ji člověk představuje z domova.
Ano, vezeme sem peníze. Utrácíme v místních podnicích, spíme v hotelích, jíme v restauracích a podporujeme lidi, kteří tu normálně žijí dál. Zbytek země nemůže jen čekat, až válka skončí. Ti lidé musí pracovat, plánovat budoucnost a nějak fungovat.
A možná právě proto nás tu lidé vítají s takovou srdečností.
Přesto ve mně zůstává zvláštní směs pocitů. Radost z cestování, obdiv k místním lidem a zároveň obrovská vděčnost za to, že žiji v České republice a v míru.
Snídani jsme si dali hned naproti hotelu v podniku Lvovský Croissant. Jídlo tady vychází přibližně o polovinu levněji než u nás.
Obdivuji nádherně zdobené poštovní schránky na náměstí. Stojánky na kolo i koše.
Po snídani jsme vyrazili do místní tržnice. U nás se dnes často mluví o bezobalových obchodech jako o moderním trendu. Tady je to ale úplně normální součást života.
Všechno je prodávané jednoduše, prakticky. A co mě fascinovalo úplně nejvíc? Způsob, jakým místní své zboží aranžují. Ovoce, zelenina, sýry nebo vajíčka – všechno vypadá krásně upravené a promyšlené. Mnozí obchodníci v Česku by se od nich mohli učit.
Vajíčka se tu běžně prodávají po kusech a bývají vyskládaná do pyramid. A téměř u každého plata je jedno rozklepnuté, aby zákazník viděl kvalitu žloutku.
Tak jednoduché a přitom chytré.
Pak jsme pokračovali na další trh. Takový ten „klučičí“, kde člověk najde všechno možné od náhradních dílů až po nářadí.
Než jsme se tam ale dostali, museli jsme přejít most, který v nás vzbudil větší emoce než leckterá horská cesta. Jakmile jste se dotkli zábradlí, celé se rozklepalo tak, že člověk skoro dostal strach ho pustit. Pod nohama mezery, že by tam „malé dítě“ propadlo míněno obrazně.
A přesto po něm normálně chodí lidé a jezdí auta. jako by se nic nedělo.
Tohle je mimochodem další věc, kterou na Ukrajině člověk vnímá neustále – obrovské kontrasty.
Na jedné straně nádherné historické budovy, upravené kavárny a moderní podniky. O pár ulic dál rozbité chodníky, oprýskané domy a místa, která vypadají, jako by se v nich zastavil čas.
Cestou z mostu jsme zahlédli výhled na židovský hřbitov a na chvíli úplně zapomněli řešit, jestli ten most pod námi vydrží.
Na trhu samozřejmě nezůstalo jen u koukání. Pepíno si koupil propojku na brzdovou trubku a další drobnosti pro auta. V přepočtu nás nákup vyšel asi na 250 korun.
A zase jsme obdivovali, jak místní umí zboží vystavit. Dokonce i obyčejné trubky ke komínu byly naaranžované tak, že to člověka zaujalo.
U silnice jsme navíc potkali prvního místního Moskviče, což samozřejmě vyvolalo okamžité nadšení celé naší výpravy.
Cestou na oběd jsme procházeli pod mostem.
Zastavili se také u nádraží. Tam se ale nesmí fotografovat, takže jsme pořídili jen pár snímků zvenčí.
Restaurace za nádražím nás překvapila svou atmosférou i tím, jak krásně byla zařízená.
A opět ty kontrasty.
Člověk jde dlouhé kilometry městem, míjí oprýskané části ulic a najednou se ocitne v podniku, který by bez problémů obstál i u nás.
Po celém dni chození už nám začínaly docházet síly, a tak padlo demokratické rozhodnutí: na hrad pojedeme taxíkem.
Cena nás pobavila asi všechny.
Přibližně padesát korun na osobu.
A jelo se.
Na hradě jsme objevili černou tabuli popsanou názvy měst z různých zemí. Touha připsat tam i naše města byla silnější než ostych, takže jsem s Google Překladačem vyrazila za paní, která místo hlídala, a pokoušela se ukrajinsky vysvětlit, že bychom si rádi půjčili křídu.
A světe div se – domluvili jsme se.
Kousek od hotelu jsme pak ještě objevili obchod Roshen. A kdo někdy na Ukrajině byl, ten dobře ví, že kolem Roshen se prostě jen tak projít nedá.
Večer jsme zakončili tříhodinovým relaxem v místním aquaparku. Moderní areál s venkovními bazény, léčivou vodou a „divokou řekou“, která člověka sama unáší proudem.
U každého bazénu bylo napsáno, jaké minerály voda obsahuje a na co je údajně dobrá.
Po celém dni chození to byla zasloužená odměna.
A ještě jedna věc mi zůstala v hlavě cestou zpátky do hotelu.
Elektrické sloupy.
Nikdy jsem neviděla tolik kabelů, smyček a různých propojení na jednom místě. Člověk jen stojí, kouká na tu změť drátů a přemýšlí, jak se v tom vůbec může někdo vyznat.
Mám pocit, že tohle asi zůstane jednou z ukrajinských záhad, které si povezu domů.
Pokračování příště.
Předešlé články:
