Článek
„Co ty víš, ty jsi přece jen uklízečka.“ Tuto větu slyším od svého manžela častěji, než bych chtěla. A to i přesto, že bez mého příjmu bychom těžko zvládali splácet hypotéku, platit účty a uživit naše dvě děti. Posmívá se mi, ponižuje mě, a přitom je závislý na každé koruně, kterou vydělám. Tohle není jen můj příběh – je to problém mnoha žen, které vykonávají „obyčejné“ profese. A je na čase o tom mluvit.
Kdo rozhoduje, co je „hodnotná“ práce?
V naší společnosti stále existuje hluboce zakořeněný předsudek, že některé práce jsou méně důležité než jiné. „Uklízečka? To přece není kariéra, to je jen nouzovka a přivýdělek,“ slýchávám nejen od svého manžela, ale i od lidí ve svém okolí. Nikdo se nepozastaví nad tím, že moje práce má skutečný dopad. Že zajišťuji čistotu v nemocnicích, školách, kancelářích – na místech, kde se dennodenně pohybují stovky lidí. Kde by byli bez uklízeček? Všichni víme, jak rychle dokáže špína a nepořádek ovlivnit životy. A přesto si dovolí někdo prohlásit, že moje práce „nestojí za nic“.
Když příjem uklízečky platí hypotéku
Není to ironické? Každý měsíc odevzdávám do rodinného rozpočtu svůj podíl – ten, který nám umožňuje splácet hypotéku, nakoupit jídlo a zajistit dětem oblečení a školní pomůcky. A přesto mě ten stejný člověk, který z těchto peněz těží, shazuje. „To, co děláš, by mohl dělat každý,“ říká můj manžel. Ale on to nedělá. A ani by to nezvládl.
Můj pracovní den začíná v pět ráno. Jdu uklízet kanceláře, zatímco ostatní ještě spí. Poté vyzvedávám děti ze školy, vařím, uklízím doma, dělám s nimi úkoly. Kde je můj „úplně normální“ manžel? Ten, který má „skutečnou“ kariéru? Přijde domů, hodí nohy na stůl a čeká, že mu ještě přinesu večeři.
Uklízečky jsou podceňované hrdinky
Ne, nepláču. Jsem naštvaná. Naštvaná na to, jak se naše práce podceňuje. Na to, že si lidé myslí, že náš příspěvek k chodu společnosti je zanedbatelný. Přitom, když chybí v práci generální ředitel, nikdo si ani nevšimne, ale když nepřijde uklízečka, každý to hned pozná. Tak, kdo je důležitější?
Dovolte mi připomenout, že bez „jen uklízeček“ by každá kancelář, každý obchod a každá nemocnice přestaly fungovat. A že i když nevydělávám statisíce, můj příjem drží naši domácnost nad vodou.
Kdo by měl mít respekt?
Je snad moje práce méně důležitá jen proto, že nemám kravatu a manažerský post? Možná, že můj manžel jen potřebuje otevřít oči. Protože zatímco on si myslí, že mám být vděčná za to, že mou práci „trpí“. Já si ve skutečnosti začínám myslet, že bych na tom byla daleko lépe bez někoho, kdo mě takto sráží.
Vydělávám, starám se o rodinu a zároveň zvládám dřít v práci, která je fyzicky i psychicky náročná. A pokud to není důvod k hrdosti a uznání, pak nevím, co. Možná je na čase, aby si místo posměšků a shazování zkusil „obout moje boty“ a viděl, jaké to je být „jen uklízečka“.
