Článek
Ten večer jsem se zvedla od stolu přesně v momentě, kdy skončila moje pracovní doba.
Na minutu přesně.
Úkoly byly splněné, inbox vyčištěný, vše připravené na další den.
Chtěla jsem jen zavřít notebook, vypnout hlavu a být konečně chvíli doma sama sebou.Ne kolegyní. Ne výkonným kolečkem v systému. Prostě jen člověkem, co má po práci.
„Hele, mohla bys ještě dodělat ten report? Potřebovali bychom to mít dneska.“
Neřekla jsem nic urážlivého. Jen jedno jediné slovo, které spustilo lavinu.
„Ne.“
„Ne“se v tomhle světě nenosí
Odpověď, která by neměla nikoho ohrozit, se najednou stala důkazem neloajality.
Atmosféra v místnosti se okamžitě změnila.
Žádný otevřený konflikt, žádné hádky. Jen ty známé výrazy – zvednuté obočí, ticho, pohledy, které měly jedinou zprávu: „Tak ty jsi jedna z těch.“
Neřekli to nahlas. Ale bylo to cítit.
Něco jsem narušila. Porušila nepsané pravidlo.
Flexibilita. Slovo, které firmy používají, když chtějí, abys držela pusu a dělala víc
Druhý den si mě zavolali. Standardní schůzka. Jenže když zaznělo to slovo – flexibilita – pochopila jsem, že jsem v problémech.
„V týmu hledáme lidi, kteří jsou ochotní zaskočit, když je třeba. Potřebujeme víc flexibility v dynamickém prostředí.“
Znělo to jako z brožury.
Korporátní newspeak, kterému rozumí každý, kdo někdy zůstával v práci déle jen proto, aby nevypadal jako flákač.
Překlad byl jednoduchý:
Nestačí, že odvádíš svou práci dobře. Musíš být kdykoliv připravená odevzdat ještě víc – a ideálně bez řečí a bez příplatků.
Včerejší přesčas je dnešní standard
Všichni to známe. Přesčasy se staly normou.
Jen málokdo má odvahu říct, že nechce. Že nemůže. Že má život i mimo Excel a Zoom.
A tak jsem to řekla.
Poprvé a jasně.
A právě to se mi stalo osudným.
Výpověď jako forma výchovy
Dva dny poté mi oznámili, že se mnou firma ukončuje spolupráci.
Prý „nesoulad s firemní kulturou“.
Prý „nedostatek týmové soudržnosti“.
A opět – že chybí ta kouzelná flexibilita.
Nešlo o moji práci. Nešlo o výsledky. Šlo jen o to, že jsem ukázala, že mám hranice.
A hranice jsou problém.
Protože když je máš, jsi „konfliktní“. Když je nemáš, jsi „obětavá“.
A čím víc se obětuješ, tím víc si na tebe zvyknou.
Mlčení kolegů mě zabolelo víc než samotná výpověď
Nikdo nic neřekl.
Nikdo se mě nezastal.
Všichni se tvářili, že je to v pořádku.
Možná si oddechli, že to nejsou oni. Možná se báli, že by byli další na řadě.
A tak mlčeli.
Jenže v tom tichu bylo slyšet všechno.
Výpověď mě nakonec zachránila
Ano, bylo to tvrdé.
Ano, chvíli jsem měla pocit selhání.
Ale pak jsem si uvědomila, že to bylo vysvobození.
Protože pokud je jediným způsobem, jak si práci udržet, odevzdat vlastní čas, zdraví a sebeúctu – pak to není zaměstnání.
Je to pomalé odumírání.
Závěr? Odmítla jsem být tichý stroj v systému. A systém mě vyplivl
A víš co? Jsem za to ráda.
Protože být „flexibilní“ v dnešním smyslu slova neznamená být schopná.
Znamená to být ochotná nechat se systémem zneužívat.
A s tím už já nechci mít nic společného.
Díky Jaru za příběh.
