Mám se starat o staré rodiče. Zadarmo to ale dělat nebudu

Rodina je přece základ, říkají. O rodiče se má prý člověk postarat, když zestárnou. A já říkám: ano, postarat – ale ne obětovat se jako otrokyně bez nároku na odměnu. Protože když dneska řeknete, že nechcete zdarma tahat nákupy, prát prádlo, přebalovat a starat se o lidi, kteří na vás celý život neměli čas, okamžitě jste necitlivá bestie. Jenže kde byla ta „rodina“, když jste ji potřebovali vy?

Nejde o to, že bych svým rodičům nepřála důstojné stáří. Ale ať mi nikdo nevykládá, že důstojné stáří jednoho člověka má stát zdraví, čas, práci a příjmy druhého.
Dneska se běžně očekává, že dcera nebo snacha si „vezme rodiče domů“ a bude se o ně starat 24/7. Bez pauzy. Bez mzdy. Bez uznání.
Když to odmítneš, jsi sobecká. Když souhlasíš, zničíš si život. A stát? Ten ti maximálně pošle jednou za tři měsíce příspěvek, který nepokryje ani plenky.

Zajímavé je, že když rodiče potřebovali pomoc, očekávali absolutní oddanost. Ale když jste jako děti potřebovali pochopení, čas nebo podporu, často „nebyl prostor“.
Teď se situace otočila – a najednou se hraje na city. Jenže emoce nejsou platidlo. Pokud si mám hrát na pečovatelku, zdravotní sestru a psychologa, chci za to taky odpovídající podmínky.
A ne – kafe a větu „jsi hodná holka“ to opravdu nic nezachrání.

Starost o rodiče není povinnost. Je to volba. A jako každá volba má mít hranice. Pomoc – ano. Oběť – ne.
Zaslouží si pomoc, ale ne za cenu mého kolapsu. Nejsem charita, která bude celý den přebalovat, vařit, uklízet a v noci brečet do polštáře, protože nemá ani na nájem.

Miluju své rodiče. Ale to neznamená, že budu dál slýchat výčitky, když požádám o příspěvek na náklady.
„Ale my jsme se o tebe taky starali zadarmo!“ slýchám. Ano – když jsem byla dítě. Teď jsem dospělá žena, která platí účty, živí vlastní děti a nechce zkolabovat.
Nejde o peníze. Jde o princip. O to, že hodnota mé práce není nulová jen proto, že ji dělám z lásky.

Děkuji Míše za příběh.