Článek
Stále častěji se ozývají hlasy, že povinná vojna byla jen tyranizování. Šikana. Psychická újma. Otrokárna. Jenže když se podíváme na generaci, která jí prošla, vidíme něco jiného: chlapy, co drželi slovo. Co si uměli poradit. Co se nesesypali po prvním problému.
A pak se podíváme na dnešek. Kde si třicátníci googlí, jak se vyměňuje žárovka. Kde kolabují z výzvy vstát v šest a být někde včas. Kde se bojí autority víc než čerta.
Tak co bylo vlastně větší selhání?
Hrdinové konzolí, ne života
Dnes si mnozí stěžují, že dva roky vojenské služby byly jen ztráta času. Zajímavé tvrzení – hlavně když ho pronáší lidé, kteří denně prosedí osm hodin u PlayStationu nebo TikToku. Když se jim řekne „vstaň“, první reakce je: „Proč?“ Když slyší „zvedni zadek a udělej něco“, hned se ozve „ale mně se nechce“.
Na vojně nebyl prostor na výmluvy. Nebyla tam wifi, nebyla tam maminka. Byl tam řád. A nepohodlí. A to bylo přesně to, co z kluků dělalo muže.
Citlivky by to dnes nezvládly
Služba byla tvrdá. Ale život je tvrdší. A právě ta tvrdost naučila tu generaci, co to znamená být zodpovědný. Dnešní realita? Psychická nepohoda, pokud není v kanceláři kávovar. Stres z e-mailu, úzkost z autorit, vyčerpání z běžného dne.
Slova jako disciplína nebo výdrž se dnes považují za archaická. Místo nich se skloňuje pohodlí, sebeláska a „zůstaň doma, když se necítíš dobře“. Generace, která v minulosti musela přežít v zimě v lesním výcviku, se dnes dívá, jak se mladí zhroutí při poruše výtahu.
Vojna nebyla wellness. A právě proto měla smysl
Naučila poslouchat. Naučila snášet. Naučila držet jazyk za zuby. A hlavně – naučila vytrvat, i když to nebylo pohodlné. A to jsou vlastnosti, které dnes zoufale chybí.
Zatímco dřív muži po vojně nastupovali do práce, zakládali rodiny a zvládali zodpovědnost, dnes mnozí ve třiceti stále žijí u rodičů. Neumí vyžehlit košili, nerozumí daním, nikdy nezapnuli pračku. Ale mají názor na všechno. A hlavně – vědí přesně, proč je vojna špatná.
Vojna zchlapila. Dnešek změkčil
Dnes by vojnu přežil málokdo. Emoční kolaps by nastal po prvním budíčku v pět. Po prvním rozkazu bez vysvětlení. Po prvním dni bez telefonu. A právě to ukazuje, jak hluboko společnost klesla.
Místo toho, aby vychovávala odolné, silné jedince, krmí mládež představou, že každá forma tlaku je útok. Že disciplína je šikana. Že povinnost je omezení.
A pak se divíme, že se rozpadají rodiny, vztahy, odpovědnost. Kdo je má nést? Generace, která si musí dát pauzu, když je moc e-mailů?
Povinná vojna měla chyby. Ale přesto z ní odcházeli lidé, kteří se uměli postarat. Dnes vycházejí lidé, kteří čekají, že se někdo postará o ně. Až tohle přestaneme omlouvat, možná se zase začne rodit charakter.
