Článek
Nepřišla jsem se rozloučit se životem. Jen jsem chtěla pomoc. Ale podle nich už nemám nárok.
Seděla jsem v čekárně. Ztuhlá záda, brnění ruky, nespavost. Posledních pár týdnů je mi fyzicky mizerně. Nešlo to dál. Zvedla jsem telefon, objednala se. Ve skrytu duše jsem si říkala, že se konečně něco pohne.
Chyba.
Přišla jsem včas, s výsledky, s otázkami. S nadějí, že se mě někdo konečně řekne, co s tím můžeme udělat.
Namísto toho jsem dostala studenou sprchu: „Je vám šedesát, tak co byste chtěla.“
Jako kdybych se měla stydět, že ještě dýchám
Stála jsem tam. Šedá stěna, bílý plášť, nulový zájem. A uvnitř mě narůstal vztek.
Co bych chtěla?
Možná jen to, co většina lidí – nebýt přehlížená. Mít právo na to, aby mě někdo bral vážně. Mít možnost něco změnit. Jenže u nás je zvykem, že jakmile překročíte určitou věkovou hranici, vaše starosti se automaticky stávají „normální“. Čti: nezajímavé, zbytečné, otravné.
Ta věta, ta zatracená věta, ve mně rezonuje ještě teď.
Jako by mi tím doktorem nepřímo řekl: „Už jste si svůj život odžila, tak teď buďte ráda, že vás vůbec ještě někdo pozdraví.“
Nejsme generace, kterou je potřeba litovat. Ale nechte nás alespoň žít důstojně
Mám za sebou desítky let práce. Dva porody. Nespočet nocí bez spánku. Starala jsem se o rodinu, pomáhala rodičům dožít doma, učila se zvládat technologie, přežila ekonomické krize, pandemii i rozvody vlastních dětí.
A najednou mám být přítěží?
Někým, kdo už nemá právo říct: „Bolí mě to, potřebuji pomoc“?
Kde to jsme?
Proč je dnes všechno jen o mladých, zdravých, flexibilních lidech s Apple hodinkami na ruce a hot jógou v diáři?
A proč, když člověk zestárne, stává se z něj najednou někdo, kdo má jen sedět, mlčet a být vděčný za to, že mu ještě otevřou dveře?
Lékařská péče pro silné a výkonné. Zbytek ať si počká. Nebo rovnou zvykne
Nevím, kdy se to zlomilo.
Nevím, kdy se z lékařů stali správci čekáren a rozdavači suchých vět.
Ale vím jedno:
Jestli se k šedesátileté ženě chováme jako ke kusu nábytku, co překáží ve skladu, pak máme jako společnost problém.
Tuhle zkušenost nemám jen já. Znám desítky dalších lidí, co zažili totéž. Přijdou s bolestí a odejdou s nálepkou „to je věkem“.
Chtějí řešení – dostanou leták s doporučením na kloubní výživu.
A když se ozvou? Jsou označeny za hysterky, citlivky, nepříjemné pacientky. Protože kdo se v šedesáti brání, je podezřelý. Kdo má názor, je konfliktní. Kdo chce žít naplno, je trapný.
Nejsem obtíž. Nejsem stará veteš.
Nechci zázraky. Nechci omlazovací kúry, kolagenové infuze nebo bezbolestné stáří na zakázku.
Chci jen přístup. Normální, lidský přístup.
Chci, aby mě někdo vyslechl, aby mi neházel věk do obličeje jako diagnózu.
A když se zeptám: „Co se s tím dá dělat?“, nechci slyšet: „Nic. To už je věkem.“
Šedesátka není konečná stanice. Je to jen další etapa.
Děkuji Ivě za příběh.
