Článek
Už delší dobu se zabývám základními životními strategiemi ve vztahu k Jungově typologii osobností. Realita, kterou kolem sebe vnímám, je přeplněna mentalitou „predátorů“, kterou z nějakého důvodu všichni akceptujeme. Predátoři touží především po moci nad druhými a pro dosažení svých cílů jsou schopni jakýkoli princip převrátit a vytěžit z něj maximum pro sebe. Jejich strategie se vyznačuje nestabilitou a neustálou potřebou navyšování osobní moci jednotlivců. Důsledkem je nezadržitelná degradace původních hodnot.
Současný stav vzdělávacího systému je podle mého názoru vynikajícím příkladem této mentality.
Základní východisko procesu vzdělávání zní: Učitel je člověk, který něco umí, a druzí se od něj chtějí učit. Učitel je kompetentní, poskytuje své poznání či prezentuje dovednosti a tím si získává respekt. Uznávaný učitel si může své studenty vybírat z většího počtu zájemců. Tento model se zdá být z pohledu osobní moci neodolatelný. Potíž je v tom, že učitel, který něco umí, nemá potřebu moci nad druhými, protože ta přirozeně pramení z toho, že má něco, čeho si druzí cení, a respekt je mu tudíž prokazován právem. Studenti takového učitele sami vyhledávají a bez potíží se podřizují jeho způsobu výuky, případně ho opouštějí. Dobrý učitel je vzorem užitečnosti vzdělání, a proto nikoho nemusí do učení nutit.
Predátoři ze všeho nejlépe rozumí principům. Nebála bych se ani tvrzení, že predátoři vlastně ani ničemu jinému rozumět nepotřebují. Jejich hlavní metodou je zpochybňování, doslova převracejí a ohýbají logiku tak dlouho, dokud v principu nevytvoří dostatečně velkou skulinu osobní moci. Je to běh na dlouhou trať, ale podívejte na ty výsledky: Učitel je nyní člověk, který absolvoval alespoň pedagogické minimum, získal pracovní úvazek ve vzdělávací instituci, do které studenti docházejí povinně. Výběr studentů na základní úrovni je nepřípustný, na střední úrovni jej provádí vzdělávací instituce ve spolupráci s národním rozřazovacím systémem, ovšem dle preference studenta. Student si tedy v omezené míře volí instituci, nikoli však svého učitele. Pro názornost by to, myslím, stačilo.
Do systému byla vložena instituce, ale to není vše. Sami můžete vidět, že všechno je jinak. Kompetence učitele byla nahrazena dosažením formálního vzdělání. Touha studentů po vzdělání byla nahrazena zákonnou povinností a možnost výběru byla zredukována na minimum a pro jistotu ponechána převážně jen institucím, které jsou řízeny politicky. Jak jinak. Vypadá to, že vzdělávací infrastruktura byla zajištěna a všichni mohou být spokojeni, ale nejsou. Navíc sláva minulá zanechává nepříjemný pocit na všech stranách. Učitel splnil podmínky, ale schází mu uznání jeho práce, studentům volnost v rozhodování a celková úroveň vzdělání i morálky jde ke dnu. Všichni se nakonec cítí být obětí špatného systému.
Opravdu si myslíte, že studium filozofie z vás udělá filozofa? Je tu určitý příslib, ale systém je nastaven jinak. Nemůžete být uznávaným filozofem, pokud se nepřizpůsobíte systému. Bez ohledu na velikost vašich myšlenek je tu někdo, kdo vám musí udělit právo být filozofem. Celá společnost stojí na systémech, které slouží především k udržení jejich vlastní důležitosti a osobní moci jednotlivců.
Abychom se posunuli, je třeba sáhnout hlouběji do mentality predátorů. Když budete pozorovat dítě, které piluje tuto životní strategii, tak zjistíte, že si naprosto přirozeně vše vynucuje silou. Automaticky si vytváří podmínky pro to, abychom cítili vinu pokaždé, když ho donutíme k nějaké aktivitě. Jde o mírný, ale o to intenzivnější nátlak. Precizně naordinovaný pocit viny nám dítě průběžně vyúčtovává na splátky, podle vlastních potřeb a našich momentálních možností. Každý požadavek dokáže předložit způsobem, který se zdá být oprávněný. Není to výchovné selhání, je to vrozený automat. Tyto děti jsou opravdu přemýšlivé a bytostně neochotné. Vždy se snaží dosáhnout cíle s minimem vynaloženého úsilí, ideálně prostřednictvím druhých.
Možná si říkáte, že právě takové dítě máte ve svém okolí a zdá se vám naprosto nezvladatelné. Všimněte si, že právě pro takové děti je dimenzován náš veřejný vzdělávací systém. „Do vzdělání je třeba dítě nutit!“ Argumentace tohoto druhu prosvítá v každé diskusi o reformě školství. Dospělý predátor jednoduše „podle sebe soudí všechny“ a dobře si pamatuje své dětství. Dožaduje se řádu, povinností a disciplíny pro druhé. Dále jasné pozice autority ve školách a mimochodem také své osobní moci na úkor druhých. O vzdělání mu nejde, jemu přece stačí chápat princip. Je od přírody vybaven schopností zpochybnit kdykoliv, cokoliv a kohokoliv. Je to dar, který mu dodává pocit výjimečnosti. Ostatní děti takové nejsou, ale to je realita, která mu nepřekáží, pokud se dostane k moci. Vždy vidí pouze sám sebe.
Něco vám prozradím, predátoři nejsou chytřejší než ostatní. To jen druzí lidé si v jejich přítomnosti mají připadat hloupě. To je vše. Pokud chtějí, dokáží prorazit v jakémkoli oboru. Máte ve svém okolí někoho, kdo vám snadno podsouvá pocit vlastní nedotknutelnosti a zároveň vaší komické nedostatečnosti? Mám na mysli okamžité verbální reakce, pohrdavou kritiku, zpochybňování apod. Nechte si od něj něco podrobně vysvětlit. Uvidíte dokonalou sebeprezentaci, ale nic vám nevysvětlí. Pravděpodobně se rozčílí a odejde. Podívejte se podrobněji na jeho úspěchy. Skutečně jsou výsledkem jeho vlastní práce?
Strategie predátorů je vůči všem ostatním destruktivní. Jde o to vytvořit si podmínky, ve kterých si nikdo nedovolí vznášet jakékoli dotazy, připomínky, námitky nebo vyčnívat něčím neočekávaným. A teď si vzpomeňte, co přesně vám vadilo na základní škole?
Dříve bylo možné ve školách prosazovat autoritu silou, a dokonce se mohlo zdát, že není na co si stěžovat, protože nikdo neměl odvahu, a nakonec ani nebylo kde. Opět tu máme něco neodolatelného pro predátory. Povinná školní docházka funguje už několik generací a děti s touto mentalitou to k povolání učitele prostě táhne. Už víme, že nejde o vědění, nejde ani o potřebu druhé vzdělávat. Je tu příslib snadno realizovat moc nad druhými, který je dovedně skryt za pokus o vzdělání. Výsledky tohoto pokusu však nikdo neověřuje a odpovědnost za neúspěch je velice relativní. Žádné jiné odvětví nic podobného nenabízí.
Rozhodně nechci tvrdit, že každý učitel je predátor. To by nemohlo fungovat. Stačí jich několik málo na každé škole. Jsou tam a každý je pozná. Stojí v pozadí a drží pod kontrolou studenty i zbytek učitelského sboru. Aktivně se brání změnám, ústupkům a prověřování jejich vlastních kompetencí.
Všimněte si ale, že v soukromém sektoru se vzdělávací praxe stále blíží původnímu modelu. Pokud se totiž dospělý člověk nebo zaměstnavatel rozhoduje pro investici do vzdělání, stále preferuje vědomosti a dovednosti lektora, tedy jeho praxi a reálné výsledky, před formálními doklady o vzdělání. Všimněte si také toho, že lidé přestávají používat své tituly. Opět se začíná klást důraz na to, kdo je jaký člověk, co umí, jak s druhými vychází a jakou má řekněme osobní vizi.
Existence soukromých škol rovněž narušuje systém. Tyto školy zjevně nemusí řešit potíže, kterým čelí státní sektor. Byť je jejich financování srovnatelné (i když nutně z kapes rodičů) je jimi poskytovaná služba smysluplná. Vytváří se zde vstřícná atmosféra, která vyhovuje učitelům, studentům i jejich rodičům. V těchto školách je totiž úroveň vzdělání na prvním místě. Možná si nekladou nesmyslně vysoké cíle, ale věnují se především osobnímu růstu studentů. A toho si rodiče cení. Soukromé školy si získávají respekt, který právem dopadá i na jejich pedagogy. Mají totiž výsledky.
Neustále nové kauzy, které zpochybňují kvalitu veřejného vzdělávání, „obchod s tituly“, nejasná potřeba prodlužovat věk dětí při nástupu do první třídy, a nakonec i každoroční nesmyslné drama ohledně přijímacích řízení na základní i střední školy. To vše svědčí o tom, že veřejný vzdělávací systém se hroutí. Různé strategie si kladou otázky: „co a jak by se děti měly především učit?“
Osobně se domnívám, že se záměrně přehlíží to nejdůležitější. Proč si neklademe otázky: Z jakého důvodu vlastně děti musí chodit do školy a tam se povinně něco učit? Co přesně je dnes prací učitele? Kde se nachází hranice mezi učitelem, vychovatelem a dozorcem? Opravdu nám jde o vzdělanost nebo je účelem vzdělávacího systému spíše regulace a ověření poslušnosti nové generace? Co přesně školy dětem nabízejí užitečného pro jejich budoucnost?
Lidský rozměr
Studium typologie osobností odhaluje základní vzorce chování, které lze dále aplikovat. Životní strategie predátorů má ve společnosti své místo. Pochopitelně to ukazuje na konkrétní dva typy osobností (dle metodiky MBTI je to osobnost ENTP a INTP). Na tomto místě chci zdůraznit, že proti těmto lidem vůbec nic nemám. Ve skutečnosti jsou to obyčejní lidé, kteří si, stejně jako většina ostatních, neuvědomují svou životní strategii. Neusilují o úmyslné poškození nikoho, pouze mají specifický pohled na svět a své vlastní priority. Navzdory tomu se projevují výše popsaným způsobem, ve kterém se jistě dokáží sami poznat. Možná jim to nepřináší ani žádné osobní benefity. Toto chování je pro ně zkrátka přirozené a je dobré si uvědomit jeho důsledky. Životní strategie predátorů je obzvlášť náchylná ke ztrátám sebekontroly.
Já jsem při svém studiu přišla na to, že smyslem lidského života je nalezení duševní rovnováhy. Vše, co se děje uvnitř člověka se projevuje i navenek. Příroda nám nic neskrývá a pro každý extrém nachází protiváhu a určité řešení. Co tím chci říct? Že s tím, co vím, bych si netroufala být vůči druhým destruktivní a jsem vděčná za to, že jsem se narodila se zvládnutelnější životní strategií.
Ohledně zdrojů informací musím tradičně přiznat, že článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
