Článek
Jako pro křesťany (a pan Středula je prý katolík) začíná týden již v neděli, tak jakousi „nultou“ událostí našeho exponovaného minulého týdne bylo oznámení šéfa odborů Středuly, že odstupuje z prezidentské kandidatury a propůjčuje svou podporu Danuši Nerudové, která se vyjádřila, že „celý život volila pravici“.
Text bude o tom, jak u nás bez příkras funguje moc a vymývání mozků. Abychom však nepsali novinové články tak, jak je psávali nízcí pohané, musíme ještě k celé české realitě připojit duchovní slovo. Nepochybně i katolík Středula rád naslouchá moudrým slovům pana kněze Halíka, která jistě krásně dokládají, že po slzavém oudolí už to může být jenom lepší.
Teď k věci!
Na Středulovi budou mít především jeho odborářští kolegové, ale i voliči, právo požadovat mnohem delší vysvětlení, nežli poskytl. Rovněž se kdokoli, komu jde ne o ušmudlané zákulisní kšeftíky, nýbrž o demokratickou proměnu naší kapitalistické společnosti, má právo dozvědět, jakže to bylo s půlmilionem korun údajně utraceným za fotografa (!), dary lidí spojených s PPF a ODS.
Je zde ve hře také taktika „utopení“ jedné zprávy v záplavě jiných či nějaké mediální vlně. Něco, co jednou pravicový aparátčík-veterán, Miroslav Kalousek, nazval v souvislosti s taktikou Miloše Zemana „červený psík“ (když se jednalo o vypuštění proslulých vulgarit, což také mohlo zakrývat něco jiného). Zcela establišmentové chování Středuly též podtrhuje důležitost skutečné demokracie v odborech a experimentování s jejich formami a síťováním – aniž by pokrokové levicové síly chtěly zničit mnohdy těžkopádnou, opatrnickou - a ano: zkorumpovanou - centrálu ČMKOS.
Miroslav Kalousek, který podporuje Danuši Nerudovou jako pan planoucí antikomunista Středula, se, pokud vím, nevyjádřil ke kroku odboráře, jejž se dříve snažil na svém Facebooku očernit tak, že se někteří začali ptát, odkud vlastně pan Kalousek pobíral a nyní pobírá peníze.
S přikrytím Středuly ale hned přispěchal člověk nejasných cílů Jakub Patočka z Deníku Referendum a prohlásil, že Středula udělal všechno dobře. Beznadějní radikálové a zajisté „extremisté“ by si mohli myslet, že Středula mohl čas v „superdebatě“ spíše než antikomunismu věnovat kritice moci současné neoliberální vlády. Ale třeba by z toho měl ujímání Jakub Patočka, který se kdysi evidentně zamiloval do Víta Rakušana – a od té doby, stejně jako ve všech ostatních případech, své do nebe volající zcestnosti vůbec nereflektoval. Alexandr Mitrofanov, který je spojený s deníkem Právo, jež kdysi zastávalo levicové pozice a nyní přešlo i s Novinkami.cz pod vlastnictví oligarchy Lukačoviče, jednoduše zcela vyškrtl Středulu z existence, vyplodil tisící myšlenkově prázdný a zbytečný text a může se – coby bývalý normalizační konformista – dále věnovat svému nově objevenému pravicovému a „atlantickému“ konformismu.
Babiš, Blažek a Spurný říkají: díky, že můžeme!
Do nového týdne vstoupili čeští poddaní se skvělou zprávou: právní stát u nás funguje! (Což mimochodem mně vyhrává sázku: nemusím nahý běžet po Václavském náměstí a dobročinní čtenáři mě mohou pozvat na větrníček za dvě stovky.)
Zatím nepravomocně byl velkokapitalista Babiš zproštěn veškeré viny v kauze dotačních podvodů čili Čapí hnízdo. Nebyl tedy odsouzen za něco podobného, jako nedávno radil ministr za stranu STAN, Josef Síkela, jiným velkým vlastníkům, jak podvádět při čerpání dotací. Andrej Babiš byl tak diskrétní, že Síkelovo jméno nezmínil, naopak se vyjádřil, že je rád, že je u nás „nezávislá justice“.
Pikantní shodou jistě úplných náhod se v prvním i druhém případě velmi podobně vyjádřil ministr s označením „spravedlnosti“, Pavel Blažek z ODS, pobočka Brno, i údajně „investigativní“ (jak co, jak kde) žurnalista Jaroslav Spurný od oligarchy Bakaly. V případě Blažka se opakovaně objevuje názor, že je „stratégem a mozkem“ ODS, zároveň si jistě zcela neprávem v Brně získal přezdívku „don Pablo“. Byl to nicméně Blažek, který na sebe vzal „pokání“ např. za vlastníkům vyhovující řešení energetické krize ze strany neoliberální vlády a varoval, že při dalších chybách by se mohl rozšířit „marxismus“. Co se týče pana Spurného, tak ten by snad mohl být do budoucna vůči oligarchovi Babišovi alespoň podobně „pokorný“ jako vůči oligarchovi Bakalovi. Ne?
Pod panem Bakalou, a rovněž také např. Českou spořitelnou, píše pravicový ideolog David Klimeš – kterému je vhodné do budoucna věnovat pozornost. Nyní mluví o „pestré nabídce“ v souvislosti s prvním kolem prezidentské volby. Kdoví, co by odpověděl pan Klimeš od pana Bakaly a České spořitelny, kdybychom se jej zeptali, koho mohou volit socialističtí a sociálně demokratičtí voliči zastávající výrazné zdanění kapitálu, bank (včetně České spořitelny), velkých firem a majetků, jsou trochu víc na straně odborů než pan Středula atd. (Zde podotkněme ještě dvě věci. Zaprvé, že pravicový ideolog Klimeš svůj výrok o „pestrosti“ napsal již po odstoupení Středuly. A za druhé, že to je obvyklá taktika vykonavatelů zámožné vládnoucí třídy: nakonec akceptovat oligarchické ANO a Babiše a přestírat, že tyto pravicové síly jsou už dostatečnou „opozicí“ proti neoliberální pravici nyní s centrem ve Spolu a křovím/krytím v podobě Pirátů, přičemž STAN spíše patří k jádru.)
Od Milionu chvilek pro demokracii (který mi ještě dluží odpověď na dva dopisy) zaznělo, že je „překvapen“ rozhodnutím soudu v Babišově kauze. Ve spolehlivě pozitivní tónině se ale hned jal připojit, že rozhodnutí respektuje a že „je na hlasech nás všech, kteří kandidáti se dostanou do druhého kola a kdo nakonec usedne na prezidentském křesle. Pokud budeme táhnout za jeden provaz, mohli bychom se dočkat druhého kola složeného jen z kandidátů hájících demokratické hodnoty. A to bychom si jistě všichni přáli“. Člověka snad i dost neinteligentního a nekritického napadne: 1. Co jsou to „demokratické principy“, 2. Jak závažně je porušil AB?, 3. Pokud ano, byl v tom horší než současná neoliberální a oligarchicky konformní vláda? Ale „slušní lidé“ se na takovéto otázky přeci neptají!
Jako malou čokoládovou taštičku s mátovou náplní přikládám ctěnému čtenáři ještě článek na stejné téma od Martina Fendrycha od oligarchy Bakaly, který o sobě v životopisné informaci tvrdí, že je „spisovatel a novinář“.
Tam za vodou v rákosí
Už jsem psal o tom, že leckterý politik i vykonavatelský žurnalista ovládá fígl spočívající v ukrytí mrtvoly v hromadě dalších mrtvol, respektive utopení jedné zprávy v jiné (očekávané). Takto například jen probleskla zpráva o umístění americké vojenské základny v ČR a zvýšení rozpočtu na zbrojení. U některých dalších věcí se nemusí jednat přímo o záměr, ale je dobré je sledovat (respektive si domýšlet, že se odehrají).
Například časopis a web Echo24 vybudované z peněz zbrojařského oligarchy Ovčařího mají několik ochotných žurnalistů, kteří ospravedlní cokoli, co je potřeba – většinou na straně reakčnější pravice. Takto například Daniel Kaiser píše v závětří jiných zpráv o tom, že „Zeman v Hladíkovi [navrhovaném KDU-ČSL na ministra] odmítl i klimatického radikála“.
Vedle Agrofertu, České spořitelny (Erste Bank), ČEZu má v naší relativně malé zemi velký vliv Škoda Auto a jiné odnože. To znamená, že postoje odpovídající těmto zájmům se objevují v různých médiích, kde jejich „ochotní“ vlastníci, šéfredaktoři a redaktoři pro čistou křesťanskou lásku reprodukují a propagují tyto postoje a potřeby velkého kapitálu. Lidé odsouzení ke čtení českých médií si jistě všimnuli propagandy proti elektromobilitě – protože některé automobilky zde ztrácejí krok.
Z širšího hlediska zájmů kapitalistické třídy jde o toto: co nejvíce očernit a diskreditovat myšlenku a princip státních regulací, státního vlastnictví nebo cílených podmíněných investic, což jsou sice nástroje, které jsou velmi významné v přechodu na méně znečisťující průmysl, zároveň ale „hrozí“ rozšířit tento dobrý příklad i do jiných odvětví, vnést do kapitalistického diktátu více demokracie a potenciálně snížit horentní oligarchické zisky. Někteří jiní kapitalisté, kteří nevlastní klimaticky znečišťující byznys (v takové míře), nebo učinili třeba kvůli svým dětem to extravagantní rozhodnutí, že vedle krátkodobých zisků budou brát ohledy i na přežití života na planetě, potom tolerují občasné tematizování klimatické krize. Skrze tuto optiku a toto téma je zajímavé číst česká většinově oligarchizovaná média.
Chrabrost na českém Facebooku
Ponechám tuto kapitolku poměrně krátkou, protože se svým zážitkům z Facebooku ještě hodlám opakovaně věnovat a zároveň jsem již některé poznámky k ideologii a způsobu chování českých „středních vrstev“ sepsal v článku na podobné téma.
Zde upozorním na tento článek, k němuž se hlavní aktérka ještě takto vyjádřila na Facebooku:
„Čapí hnízdo je pro mně [sic] v mnohém osobní záležitost. Po téhle kauze z roku 2016 se můj život otřásl v základech. Přišlo velké „hrábnutí si“ do osobních hodnot, rozchod se společnicí, nové směřování mého studia. Stálo to neskutečné množství energie a pochyb o tom, zda mělo smysl postavit se za něco, čemu věřím, že je správné. Mnoho vody uteklo. Pak nás několik let Babiš týral z pozice premiéra a já pořád oufala, že moje tehdejší gesto k něčemu bylo. Teď mám pocit, že bylo k ničemu… I když, někde v hloubi věřím, že to ještě konec není a že pravda a láska nakonec zvítězí.
A taky věřím, že i když je justice skorumpovaná [sic], tak mu to národ v příštích týdnech spočítá.“
Myslím, že pro určitou podstatnou výseč české střednotřídní ideologie je toto velmi emblematické. Jelikož je sama „střední třída“, především její méně zámožné části (řekněme mezi 60. a 80. percentilem celkového obyvatelstva), hybridem mezi proletářským a buržoazním sociálním postavením, bude i její ideologie vykazovat rysy hybridu. Na jedné straně buržoazní povýšenost nad „plebs“ (mezi českým fašizujím se maloměšťanstvem se dobře uchytilo slovo „dezoláti“) a pocit dotyku s „elitami“, na druhé straně překrouceně proletářský odpor pouze k některým oligarchům, který se dále daří pravicovou demagogií usměrnit do kolejí: velkokapitalista Babiš „týrá“ marginální, drobné a střední podnikatele skrze EET a proto je potřeba volit strany jiných velkokapitalistů, které EET zruší (v zájmu iracionalizace příjmů dále demokratizovatelného státu).
Náznak – či mimikry, jak chcete – aktivismu zdola má i povzbuzování ostatních přátel a známých na Facebooku, že je dobře, že se slečna/paní tomu velkému zlému kapitalistovi postavila apod. Zde se láme ideologický chleba, jestli se pravicovým ideologům podaří udržet narativ, že jde víceméně o jednoho zlého kapitalistu Babiše, anebo zda slečna/paní pochopí něco o zájmu kapitalistů a jejich třídy v obecnosti – a také, že statisticky má naprosto mizivou šanci být s nimi „na tykačku“.
Co na to čeští „progresivisté“ a „radikálové“
I v „liberálních“ médiích pana oligarchy Bakaly jsou tato slůvka nadávkami a vztyčeným prstem či přímo policejním obuškem, ačkoli progres znamená „pokrok“ a radix je kořen. Dokonce John Stuart Mill býval označován za „radikála“. Ale nenechme chrabré Bakalovi myslitele znepokojovat Millem. Věnujme se údajným levicovým pokrokářům a radikálům u nás.
Byl zmíněn člověk nejasných cílů Jakub Patočka, spojený dříve se Stranou zelených a ČSSD, jenž jistě do budoucna rád vysvětlí, proč by vůbec měl být se svými opakovanými zcestnými mýlkami, se svým pravicovým konformismem, s chiméricky-narcistně-konformní představou, že bude on a jeho Deník Referendum něco jako britský Guardian (který například velmi posloužil likvidaci levice v rámci Labour Party i Jeremyho Corbyna), nadále šéfredaktorem. Jistě jsou způsoby, jak jej odstranit a nahradit, když má DR jinak některé solidní levicové novináře a esejisty. Je také otázkou, zda je zapotřebí vytahovat velké „hvězdy“ jako Pithart či Pehe – kteří, jak dokládá jejich historie, odkývou leccos -, zvláště když plácají ukrutné reklamní nesmysly (viz článek Pitharta a Pehe na DR).
Dále – a tím zároveň končíme výčet větších médií, poukazujíce v obecnosti na ta menší levicová – je tu Alarm, kde kraluje zábavní údajný„sociolog“ a „spisovatel“ Stanislav Biler, u něhož je jasné, že všechny příspěvky mají být „vtipné“, když ale přijde řeč na tak závažné věci jako ohrožení havlovského pelu naší republiky skrze jednoho nebystrého oligarchu Babiše, je najednou patrně smrtelně vážný. S Apolenou Rychlíkovou – která se druhdy např. rozplývala nad „pokorou“ zcela nejvyššího zástupce katolické církve - se to má tak, že se směle pouští do psaní politicky směrotvorných textů, které nedokážou hájit zájmy neprivilegované většiny obyvatelstva a zdá se, že čím méně myšlenek a analýzy je Rychlíková schopna předat, tím více se tlačí do popředí. O Ondřeji Slačálkovi, který nakonec přitakal stejné neoliberální kandidátce jako pánové Středula a Kalousek, jsem psal v předminulém textu.
Kde jsou „hlavní hvězdy“ poněkud komické, intelektuálně nezajímavé a usilující možná o to být pouze „maskoty levice“ čas od času přizvanými do takového Respektu, výše citovaných Novinek.cz anebo veřejnoprávních médií, tam zajímaví mohou být - a jsou - řadoví novináři a aktivisté skutečně rozkrývající fungování moci v ČR, přinášející inspirativní a návodné informace o organizaci klimatických protestů, odborů atd.
Teoretický dodatek: jak správně uchopit pilíře české společnosti
Jakýkoli náčrt uchopení mechanismů v české společnosti musí začínat konstatováním, že na rozdíl od některých zemí jako je Německo, Rakousko či Francie je u nás jednak velmi slabá tradice skutečně kritické sociologie a ekonomie a že je česká situace rovněž charakterizovaná silnou absencí veřejně publikovaných dat o české společnosti (píši o tom a snažím se údaje shromáždit z nejrůznějších zdrojů např. zde).
Ideologie a propaganda v „liberálních“ i více či méně otevřeně reakčních českých médiích bude opakovat banální hesla o tom, že žijeme v „demokracii“, kde funguje „dělba a kontrola moci“, dává se najevo (spíše v první kategorii médií), že některé negativní jevy (jež jsou do různé míry přiznávány) jistě budou vyřešeny „občanskou společností“ a „celospolečenskými diskuzemi“ v naší liberální demokracii. Pakliže jsou chronického charakteru, tak mnohdy přichází již jen apel na spokojení s tím, že je to lepší než někde jinde (dále na východ) nebo přeci lepší než politické popravy v 50. letech atd. (přičemž je dobré si uvědomit, že Milada Horáková by se svými postoji pro tyto ideology byla pomalu jednou z „radikálek“ a „extremistek“).
Prakticky zcela absentují v těchto indoktrinačních a establišmentových médiích některé pojmy, které jsou klíčové pro popis naší společnosti. Těmi pojmy je především: kapitalismus, třídy, zisk, distribuce neboli rozdělení (a přerozdělení) celkového bohatství společnosti.
Na jinou úvahu a text je líčení toho, jak – po velmi starém demagogickém způsobu - někteří establišmentoví ideologové, jako např. sociolog Daniel Prokop, používají pojmy jako třída (viz propagandistický pseudovýzkum Rozděleni svobodou), aby mohli vypadat „kriticky“, ba „pokrokově“, tyto pojmy ale dalekosáhle překrucují a rozmělňují za účelem obrany kapitalistického a neoliberální statu quo (nakonec to vlastně není nepodobná ideologická operace té, když firma vyrábějící nějaký konzumní nesmysl pro mladé i starší líčí svůj produkt jako „revoluci“, popřípadě jako „konání dobra“).
Lidé, kteří si dělají nárok na to, že chtějí v naší společnosti prosazovat demokracii, jsou zcela nevěrohodní, pokud neodkazují na nějaké uchopení naší společenské reality – které jsou také schopni doložit jak svou reálnou životní zkušeností, tak rozsáhlými daty. Některé údaje se snažím shromáždit ve výše odkazovaném textu, zde mohu mluvit o mechanismech,tendích, popř. zákonitostech fungování naší společnosti.
V téměř každé lidské skupině lze najít nějakou mocenskou hierarchii, byť by to byla jen hierarchie poslušnosti dětí vůči rodičům, pasažérů vůči převozníkovi v rámci dělby práce apod. Obraz společnosti vůbec za nic nestojí, pokud neobsahuje vylíčení nejvyššího mocenského vrcholu a zároveň nejnižšího dna (naopak v takových kolektivech jako je Milion chvilek pro demokracii převládají dosti klasické střednotřídní iluze o podobě společnosti; na mystifikaci středních vrstev je ale vynakládáno opravdu hodně peněz a úsilí).
Mocenský vrchol naší společnosti je tedy to, od čeho je patřičné v každé poctivé analýze a popisu začínat. Touto sférou společnosti jsem se vedle výše odkazovaného textu zabýval např. zde či zde, takže si dovolím se přesunout do přiléhajících nižších mocenských pater nadvlády, přičemž budu zachovávat souvislost s kapitalistickou třídou vlastníků na vrcholu.
Lukrativní parazitismus naší doby: politický marketing
Zde se dobře ukazuje fungování moci v naší společnosti. Na vrcholu řetězce zadání stojí jeden či vícero mocných vlastníků, multimilionářů či miliardářů. Těch je v součtu maximálně několik desítek tisíc, což z nich v naší desetimilionové společnosti činí drtivou menšinu. Tito lidé jsou schopni si zaplatit své politické strany a např. prezidentské kandidáty, kteří budou hájit jejich zájmy. To znamená dílem aktivně prosazovat podobnou politiku jako současná Fialova neoliberální vláda: osvobozování bohatých od daní, přesouvání daňové zátěže v podobě silně degresivního DPH na podřízené obyvatelstvo, „přihrávání“ příležitostí ke kapitalistickému nebo rentiérskému zisku: privatizace důchodů, zdravotnictví, školství, deregulace trhu s bydlením atd. Kromě aktivní úlohy politických vykonavatelů vlastnické třídy je zde role pasivní: držet ústa k doprovodným negativním jevům, popřípadě alespoň vyviňovat konkrétní vlastníky.
Je to otázka například i médií: v českých většinově oligarchizovaných médiích pochopitelně je zcela upozaděna až nepřítomna právě kritika oligarchie a vlastnické třídy. Zde je zcela lhostejné, zda se vlastnícijmenují Babiš, Bakala, Křetínský, Valenta atd.
Procentuálně uzoučká třída určujících vlastníků ale potřebuje a využívá rozsáhlý servis a musí se skrze tu či onu ideologii starat i o svou „legitimitu“ (či neviditelnost atd.). Nemluvme v tomto textu o soudnictví, zde má být řeč především o různých vzájemně se opěvujících „kouzelnících“ reklamy, tzv. PR a marketingu. Takový Jakub Horák naposledy dělal propagandistický servis miliardáři Janečkovi (který zbohatl na matematizaci algoritmického obchodování), předtím opravdu široké paletě kohokoli, kdo si jej zaplatil. Marek Prchal ospravedlní cokoli ve prospěch oligarchy Babiše. Martin Jaroš vystupujejako liberální „myslitel“ na sociálních sítích, ale jinak rád pomůže byznysu v arabských despociích. Radek Hadj Moussa za „drobný“ poplatek marketizuje koalici Spolu, která je potom nabídnuta ke konzumaci, respektive nadvládě „demokratům“. „Dynamiku“ reklamní manipulace miluje markeťačka Žaneta zvaná „Žanda“ a se slunečným úsměvem sděluje, že je takový „Marek Prchal v sukni“.
Tito lidé opět vydělávají za svou – myslím naprosto zavrženíhodnou, ohlupující a destruktivní – práci velmi nadrůměrné platy. Jsou to vykonavatelé zájmů kapitalistické třídy v našich stále nerovnějších společnostech s demokratickou fasádou.
Právě tato pseudodemokratičnost (lze demonstrovat, jak dalekosáhle v politickém boji jednoduše rozhodují peníze) a demokratická fasáda by mohla být předmětem kritiky. Ale specificky v české společnosti je tomu tak, že kvůli velké tlačenici ve „střední třídě“, která je v ČR relativně chudá a ohrožená a zároveň velmi výrazněpravicově-konformisticky indoktrinovaná, se urputně soutěží o to, kdo ještě bude moci patřit k těmto privilegovaným služebníkům a vykonavatelům bohatých a kdo už pomalu začne propadávat k „dezolátům“.
Tlačenice ve střední třídě
Pamatuji, jak jedna kamarádka, která neoplývá bohatstvím, jednou nadšeně líčila nějakou diskuzi s „havlovským ekonomem“ Tomášem Sedláčkem v tom smyslu, jak ji strašně „inspiruje myslet“. (Sám jsem se při cyklu přednášek Sedláčka o ekonomii, který měl zhruba před deseti lety s Václavem Němcem z katedry filosofie, ptal spíše na otázku, jestli Sedláček dokáže uvěřit obrazu, který je o něm částí české moci utvářen.) Od Tomáše Sedláčka se dozvíte, že je vlastně „hipík“ a že ho opravdu zajímá filosofie, případně bude (s pomocí zmíněného mocenského okolí) předstírat, že říká něco analyticky podstatného a pragmaticky použitelného o ekonomii, když se ve svých četných vystoupeních obrací na veřejnost. Nikdy se od něj ale nedozvíte, co dělá ve své hlavní práci: jako „makroekonomický stratég“ jedné z hlavních českých komerčních bank, ČSOB. To už by se asi hůře navlékalo na Ekonomii dobra a zla (jak se jmenuje Sedláčkova kniha doporučovaná Havlem i Halíkem). Nicméně: Tomáš Sedláček je „cool“ ekonom pro mladé, který vám rád popovídá o svých impresích o souvislostech mezi učením sv. Augustýna a hedge fondy – už vám ale nevysvětlí, jakou mají politicky ekonomickou funkci v současné společenské hierarchii.
Po „cool“ neoliberálním ekonomickém ideologovi zde jsou například „cool“ vyznavači křesťanství v podobě např. Pastoral Brothers, kteří jsou velmi citliví na fake news. Dále je tu „cool“ časopis z podstatné části pro mladé, Respekt oligarchy Bakaly, jehož šéfredaktor zkusí, co dá napsání pár úvodníčků o Georgi Orwellovi, kde dokonce napíše, že Orwell „se nemohl nikdy mýlit“ (!) - nemyslel přitom asi na Orwellovo sebeoznačení za „demokratického socialistu“ – a karikaturistou Reischauerem je potom pro čtenáře Respektu vyobrazen jako neohrožený muž v koženém kabátě za notebookem s nálepkou právě: Orwella a dále např. velkou duhovou vlajkou. Ta už zmizela, protože by se to možná nelíbilo některým konzervativnějším inzerentům či politickým spojencům a místo toho se tam objevila nálepka s Karlem Čapkem, který byl především hodný člověk…
Indoktrinace mladých lidí ve prospěch společenského statu quo, popřípadě svod jejich aktivit do kolejí, které budou pro vládnoucí třídu přijatelné či neškodné, jsou velmi významné. Ostatně to dokládá i praxe na Západě, kdy od 70. let začala vznikat řada pravicových think tanků, jež měly za úkol šířit myšlenky vyhovující politické ofenzivě a potřebám vlastnické třídy spojeným s masivním nárůstem financializace ekonomiky, nárůstem třídních rozdílů, privatizací demokratických a kolektivních institucí. Kdo najde čas, může si např. vyhledat knihu britského marxistického ekonoma Davida Harveyho Stručné dějiny neoliberalismu (Brief History of Neoliberalism).
U obecných trendů je ale vždy vedle jejich realistického popisu klíčové ukázat, jak se projevují na zcela konkrétní, lokální úrovni. Označení neoliberalismus – popisující klíčově odklon od „embedded liberalism – zarámcovaného liberalismu“ směrem k zintenzivněné ofenzivě (globální) kapitalistické třídy – je myslím velmi dobře aplikovatelné u nás. Popisuje např. tendence a zájmy současné vládní koalice i řady (s drobnými odchylkami de facto všech) předchozích vlád, popisy v Harveyho knize například líčí i tendence privilegovaných částí „občanské společnosti“ a nevládních organizací v rámci neoliberální moci atd.
Konkrétní manifestací nástupu neoliberalismu u nás je - na rovině myšlení lidí; politické ekonomii se budeme muset věnovat v jiném textu - široké prosazení pravicové ideologie o bezmála absolutní „osobní zodpovědnosti za společenský úspěch, či neúspěch“, zhoubném a takřka vždy potenciálně totalitářském působení moci státu, o efektivitě kapitalistického trhu pro řešení takřka jakýchkoli společenských potřeb i problémů. Dále je to ideologie, která mnohem lépe akceptuje již podstatně fašistické spojence než sebemenší sociáldemokratismus ši keynesiánství, kterými se na pravici ještě vyznačovali takový Edward Heath či Richard Nixon. (Naopak „testovací fáze“ neoliberalismu prošla přes neofašistické diktatury v Chile a Argentině a laskavý čtenář si také něco může vyhledat o italských vládnoucích neofašistech z Fratelli d’Italia, již jsou evidentně dobrými přáteli Petra Fialy a kolegy ODS ze stejné evropské frakce.)
Neschopnost kolektivní pokrokové akce (s droboučkými výjimkami u nás v podobě klimastávek a protestů, existence pár menších levicových uskupení atd.) je konkrétním vyjádřením síly pravicové a neoliberální indoktrinace u nás. Naopak se vyskytují pravicově konformní aktivisté jako např. Milion chvilek pro demokracii či „Festival svobody“, zde ale při masových demonstracích v minulosti hrozilo širší demokratické rozkročení i to třídního odporu proti oligarchovi Babišovi (a potenciálně jiným oligarchům), ale nyní se zdá, že se pravici podařilo dostat směřování Milionu chvilektakřka plně pod kontrolu, k dalekosáhlé konformitě s neoliberální Fialovou vládou. Na jiné líčení by byla neutralizace feminismu, jak ji předvádí například Silvie Lauder z Respektu oligarchy Bakaly či např. lidé z „týmu“ Danuše Nerudové
Ale toto jsou mladí zástupci „středních vrstev“. Generace jejich rodičů a prarodičů prošla trochu jiným ideologickým formováním, provizorně zde lze vyslovit tezi, že Milion chvilek vlastně kombinuje a ohýbá tzv. „občanskou angažovanost“ směrem k pasivní konformitě vůči společensky nejmocnějším a sjednocuje tak dříve možná více oddělené proudy (jakkoli se mnohdy prolínající). Zároveň vedle toho nadále zaznívají na jedné straně ideologické tóny o „tahounství“ bohatých vlastníků, na druhé straně se vyskytuje latentně kritické či (resp. a zároveň!) demagogicky dávkované rozlišování mezi „zodpovědnými“ a „nezodpovědnými“ kapitalisty, kdy staří i mladí ideologové tohoto pravicového směru při nevyhnutelném odhalení bezohlednosti a destruktivity kapitalistických vlastníků vždy vytáhnou nějakého „zodpovědného“, který věří v boha nebo Václava Havla.
Část středních vrstev nemá problém volit Andreje Babiše či fašizující pravici, protože nebyli socializováni v tom druhu moralizování, jaký např. vyznává Milion chvilek a pravicová indoktrinace se u nich promítla a ukotvila jiným způsobem. (Např. není tak obrovský problém získat aktivní či alespoň mlčenlivý souhlas pro koalice ANO a ODS.) Tato skutečnost do budoucna např. umožňuje vznik velmi podobné pravicové strany jako ANO (která jen bude doprovozena „přijatelnější“ tváří než Babišovou), jež bude plnit roli velmi přijatelné pseudoopozice vůči ostatní pravicové moci. Takže při „naštvání“ na jedny budou voliči přecházet od jedné pravice k druhé – do značné míry dle předobrazu amerických „republikánů“ a „demokratů“, kteří hájí velice podobnou moc a nadvládu (a také vlastně dle praxe sahající u nás již do 90. let, kdy se vedle centrální ODS vždy vynořil nějaký „havlovský“ doplněk, o čemž píši v řadě jiných textů). Primárním cílem je samozřejmě odvrácení skutečné levicové opozice proti moci kapitalistické třídy.
Různé„matky a podnikatelky“ – jak cituji v pasáži o Facebooku výše – tedy mohou hledat útočiště u neoliberální pravice Fialovy vlády a naopak lidé, kteří pochopí, že Fialova vláda nehájí jejich zájmy, se budou moct uchýlit k nějakému „ANO č. 2“, které si zčásti bude falešně hrát na levicovější opozici (a třeba rozdá pár nesystematických sociálních benefitů), zčásti jakékoli opium od náboženství po nacionalismus. (V této souvislosti je např. klíčové zkoumat, co ve své sociální a ekonomické praxi znamená „orbánismus“ s nizoučkým korporátním zdaněním atd.)
Ano, je třeba zároveň zachovat zřetel pro to, že ve střední třídě se občas vyskytnou i skutečné „hodnoty“, respektive úvahy o nich, protože tito lidé z definice mají trochu volného času, aby „mohli přemýšlet o životě“, jsou v kontaktu s jakousi filosofickou vzdělaností atd. Již nyní v době hluboké společenské krize a v očekávání dalšího řetězce souvisejících krizí budeme ale moct pozorovat, jak se tyto „hodnoty“ vůbec realizují, příp. proměňují v něco mnohem ofenzivnějšího, konkurenčnějšího a ano: fašistického.
Se současnou ekonomickou recesí a stagnací – kterou se možná podaří překonat „ekonomickým motorem“ zbrojení a poválečného znovubudování Ukrajiny napájeným nyní krví desetitisíců mrtvých lidí – se také bude zostřovat společenská konkurence a zmíněná „tlačenice ve střední třídě“.
Nikdo totiž nechce ze střední třídy spadnout k „dezolátům“ – alias proletariátu.
Proletariát
Toto označení zní někomu skandálně, totalitárně a ví bůh a Erik Tabery jak, ale je myslím realisticky-popisné. Zároveň samozřejmě nelze tvrdit, že ho lze funkčně nahradit lidovým označením „dezolát“ tak, jak se objevuje. Platí to právě jen zčásti.
V marxistické teorii figuruje označení proletariát v kontrastu s třídou buržoazie. Automaticky se ozývají hlasy o redukcionismu pouhých dvou tříd - a částečně jsou tyto hlasy oprávněné. Ale na malém prostoru, který zde máme, k tomu doplňme: historický vývoj posledních desetiletí aktualizoval některé aspekty Marxových teorií, které se zdály přestávat platit s vývojem po 2. světové válce apod. Zároveň se u Marxe samotného vyskytuje tato dichotomie vedle nejpodrobnějších popisů i „vrstev“ a společenských skupin v různém společenském postavení účastnících se politického boje (v této souvislosti můžeme kromě Marxova díla jako celku doporučit spis 18. brumaire Ludvíka Bonaparta). Nicméně tedy redukce v marxistické teorii jednak spočívá v polarizaci těchto pouhých dvou tříd, zároveň v zaměření skrze vztah k výrobním prostředkům primárně na producenty. Původní marxismus tedy nemá takovou zřetel pro proletáře jako zároveň konzumenty, jak by odpovídalo vývoji ve 20. století. Samozřejmě se Marx zmiňuje o nezaměstnaných, ti ale figurují především jako „rezervní armáda práce“ atd. Popis analytického bohatství i polemik uvnitř marxistického proudu a na levici obecně je ale dalece nad rámec tohoto textu a musí zůstat na příště.
Zde se - s naznačenými výhradami - můžeme přidržet rozlišení buržoazie-proletariát. Někomu se může zdát, že tato polarita je neúnosně reduktivní a zjednodušující a naopak že např. výčet sedmi „tříd“ v pseudovýzkumu Rozděleni svobodou velmi propagovaném veřejnoprávními i některými oligarchickými médii jistě bude mnohem „sofistikovanějším“, „detailnějším popisem“. Při bližším pohledu je nicméně jasné, že i Rozděleni svobodou Daniela Prokopa, Paulíny Tabery, Martina Buchtíka a kol. ve zdánlivé mnohosti a „inovativnosti“ kreslí vlastně docela dost známý obrázek tak, jak jej využívají i indoktrinační aparáty konzervativní moci: „střední třída“ údajně zabírá 50 a více % společnosti!
Toto klíčové demagogické vymezení (které se v mnoha zemích uchytilo po mocenském úspěchu pravicových stran; srov. vývoj definice v Rakousku a Německu) se v případě Rozděleni svobodou realizuje tak, že záměrně opalizující a rozmlžené „třídy“ jako např. „nastupující kosmopolitní třída“ se ekonomicky rozprostírají od prekarizovaných (proletarizovaných) nižších střední vrstev až k mezinárodně působícím manažerům či byrokratům a pomocnému servisu s dalece nadprůměrnými platy. Tento naprosto subjektivní řez společností se potom doplňuje s emocionálně-chlácholivými „třídami“ jako „třída lokálních vazeb“, která v autory předkládaném širším vymezení spadá spolu s dalšími dvěma třídami do nadkategorie „nižší střední třída“, přičemž ona „nastupující kosmopolitní třída“ čirou silou vůle vystřelila spolu se „zajištěnou střední třídou“ do nadkategorie „vyšší střední střední třída“! A tato „střední“ (pomyslete na analogii se středním uchem či Evropou) je potom ta nejvyšší, nejbohatší uváděná „třída“! A do nadkategorie „nižší třída“ patří z celkových šesti tříd jen jediná „třída“ s krásně přesným poměrem 17,6 % společnosti!
Stačí pouze probrat tyto vlastnosti „výzkumu“ Rozděleni svobodou, aby byla zjevná směšná nepoctivost a manipulativnost. Ostatně, sociologická a veřejně-osvětová laťka je v ČR nastavena nizoučko a primárním účelem „výzkumu“ je emocionální uchlácholení obyvatelstva dalece podřízeného skutečné vlastnické a oligarchické třídě – která z důvodů „diskrétnosti“ vůbec není ve výzkumu zanesena! (Zcela fantasmagorické obrátky potom nabírá ocenění „výzkumu“ např. i „levicovými radikály“ z takového Alarmu, kteří ocenili, že D. Prokop „vrátil do hry pojem třída“; že tak učinil po nejklasičtějším demagogickém způsobu, jim (zdánlivě) nedochází.)
Aby ctění čtenáři pochopili platnost pólového rozdělení buržoazie-proletariát, mohou se vzdělávat v historii sociálního rozložení a putovat v dějinách alespoň na začátek 20. století (potom, když se zvládnou dostat až k Francouzské revoluci 1789, mají před sebou celý relevantní horizont pro naši dobu). A potom by měli putovat opět do dnešních dnů.
Na své cestě uvidějí, že co se od 30. let, popř. od konce 2. světové války (a potom např. v propagandě thatcherismu) jeví jako slavný nástup střední třídy a konec proletariátu se od tzv. neoliberálního zlomu od 70. a 80. let doslova čím dále, tím více blíží i na poměrně povrchně pozorovatelné rovině dvojtřídnímu pólovému schématu. Pro české čtenáře celý vývoj alespoň ve stručnosti rekapituluje např. dobře dostupná kniha sociologa Jana Kellera Tři sociální světy. Z mezinárodní teoretické debaty je možné poukázat na debaty o „zburžoaznění proletariátu“ (jak se jím zabýval např. Hans Magnus Erzensberger) či na debatu o udržitelnosti pojmu kapitalismus a příbuzných pojmů v 60. letech (např. u zástupců tzv. Frankfurtské školy; podobně orientovaná debata se rozvíjí i nyní ve spojitosti např. s Janisem Varufakisem). Poněkud mylně (neboť líčí prostě majetek a ne oběhový vztah kapitálu) nazvaná a do češtiny přeložená kniha Thomase Pickettyho Kapitál v 21. století nicméně podává obrovské množství empirických dokladů pro vyostřování třídních rozdílů v posledních dekádách a můžeme tvrdit, že s tím i „re-proletarizaci“ středních vrstev.
Právě tato reproletarizace středních vrstev je myslím zcela klíčovým pojmem pro současnou českou realitu. Na jedné straně jsme svědky reálného chudnutí „středních vrstev“ a lidí z vrstev pod nimi, doprovozeného masivním bohatnutím oligarchického a zámožného zlomku obyvatelstva, na straně druhé můžeme mluvit o realistickém strachu z další proletarizace středních vrstev v souvislosti se zostřením konkurence v důsledku růstu nezaměstnanosti (včetně ominózní vlny automatizace pracovních míst), migrace, další vlny privatizace v důchodovém systému, zdravotnictví, školství apod., jak lze očekávat od nynější pravicové vlády (i do značné míry od "opozice"). Tento strach i reálné zchudnutí například v minulosti mělo fatální důsledky v podobě příklonu oněch středních vrstev k fašismu v Itálii, Německu a mnohde jinde. Vznikající nespojenost je zároveň příležitostí, respektive úkolem a tématem pro strany sociálně-demokratické a demokraticky socialistického typu.
Pod „středními vrstvami“ zde však vždy existovaly nižší a nejnižší vrstvy společnosti - lidé ve skutečně proletářském postavení, kteří nemají takřka žádné důvody k akceptování současné nadvlády, zajisté skýtají těžko řešitelný „oříšek“ pro různé pravicové ideology a „myslitele“ a taktéž by měli být primárními spojenci každého skutečného a radikálního demokrata.
Cíle do budoucích let: boj za demokracii – i proti „demokratům“
Česká realita je kromě – zcela cíleně při životě drženého – zatížení minulostí zemí s velmi málo rozvinutými formami občanské společnosti jako jsou odbory, nájemnická hnutí, zaměstnanecky vlastněné podniky, squatterské hnutí apod. (Proto je vždy zajímavé nahlédnout třeba i do „hlavní kapitalistické země“, USA, pro inspiraci.)
Konzervativní obrana statu quo se bude i nadále obracet do minulosti, vytahovat Miladu Horákovou (již by bez znalosti jména jinak za její postoje odsoudili jako „extremistku“ či „dezolátku“), nejzjištnější spojenci kapitalistických profitů se budou zaštiťovat Václavem Havlem, který se už nemůže bránit (pouze skrze své texty a činy, a tam je obrana nakonec dost rozporuplná, jak líčím v jiném textu).
Na demokratických pokrokářích a radikálech je tedy samozřejmě dějiny analyzovat, ale nešermovat jimi, vyvodit z nich skutečné poučení pro současnost a to potom ideálně v institucionalizovaných formách, jako jsou politické strany, média, odborové organizace a sítě, družstva, různé podpůrné spolky atd. prosazovat. Primární je komunikace a organizování lidí v podřízeném postavení a boj za demokratizaci jak celkového rozdělení majetku a moci v naší společnosti, tak za demokratizaci procesů na pracovištích, uvnitř firem, dále například při rovném zacházení s menšinami a jinými národnostmi. Oříškem a úkolem je kulturní osvěta mas lidí primitivizovaných kapitalistickým konzumem spojeným s další pravicovou indoktrinací.
Boj za demokracii je mocenský boj, který je nutné vést i proti spojencům kapitalistické nadvlády, kteří se falešně označují za „demokraty“ (ačkoli i mezi nimi je nutné diferencovat). Nikdy tomu nebylo jinak.
