Článek
V jedné staré bluesové písni se zpívá: kokain je pro koně / a ne pro lidi / řikaj, že tě zabije / ale neřikaj kdy.
Věnoval jsem se nedávné „kauze“ brněnské primátorky za ODS, M. Vaňkové, již v jednom článku a snažil se podtrhnout, co je na výkonu moci v Brně i celé ČR nejdůležitější. Pokud lze ohledně užívání kokainu brněnskou primátorkou vedle sociálního postavení tematizovat ještě jiný aspekt, je to přítomnost drog v životě naší společnosti, jak dokázal formulovat i „cool“ a „opoziční“ zastupitel, Matěj Hollan.
Dále sepsal Marek Švehla od oligarchy Bakaly obranu primátorky propojené s Pavlem Blažkem ze strany, jíž k vládnutí před desti lety daroval jeho nadřízený oligarcha patnáct milionů. Čtenář může s těmito velkými českými mysliteli strávit chvilku a buďto přitakat jejich liberální „moudrosti“, anebo se spravedlivě-konzervativně rozlítit a požadovat tvrdý postup proti „feťákům“ - na což se napijeme. Lze si všimnout, že propagandisté z toho či onoho oligarchického křídla médií byli okolo celé kauzy velmi mírní až diskrétní, včetně např. médií oligarchy Babiše, u nichž je jednou z hlavních linií útoku na pravicové konkurenty od Pirátů, že to jsou „feťáci“. Roli zde samozřejmě hraje rozšíření kokainu u vlastnické třídy a jejích pomocných vrstev od „markeťáků“ až po nejrozmanitější „asistenty“. Řada z nich si šňupne něco lepšího.
Systémové souvislosti
Světlou výjimkou v české pravicové plochosti je článek Petra Jedličky z Deníku Referendum, v němž autor odkazuje na okolnosti vzniku a pašování kokainu. Z těch podstatných aspektů „kauzy“ kolem Vaňkové zde vedle třídního určení kokainu (v kontrastu například s pervitinem) a podobnosti obliby této drogy v politických, žurnalistických, advokátních a jiných servisních skupinách vlastnické třídy také svou úlohu sehrává vlastnictví českých médií. Ta jsou z drtivé většiny vlastněna oligarchy, kteří zároveň sponzorují politické strany, veřejné osobnosti, think tanky, „nadace“ atd. a tedy rozhodně nijak ostře nepůjdou proti tradiční a stále ústřední straně české a mezinárodní oligarchie, ODS (jak rozebírám rovněž např. zde).
Když dochází k posilování a udržování neospravedlnitelné moci bohaté vlastnické třídy za pomoci převodové páky politiky, médií či „výchovy občanské společnosti“, je lhostejné, zda se u toho šňupe kokain, či pije kakao. (Právě k tomu také slouží různé „kauzy“, moralistní a kriminalistický přístup k politice, aby se zakryly právě tyto nejpodstatnější mocenské souvislosti. V Česku ohledně tohoto vládne dosti strašná naivita - které využívá například takový Milion chvilek pro demokracii, když oslavuje přijetí zákona zakazujícího přímé vlastnictví médii politiky; jako by nemělo vlastnictví médií nesouměřitelně bohatými oligarchy ještě hlubší dopady.)
Korupce a zkaženost
Latinské slovo curruptio znamená také „zkaženost“. Zabývání se korupcí je jednou z nejvášnivěji prožívaných činností v českém veřejném prostoru. Ale o jakou korupci zde jde? Ano, tu nejbanálnější: někdo někomu podstrčí peníze nebo nějaký „dar“, aby tzv. nestandardní cestou dostal, co potřebuje. Když mají ale například nejbohatší vlastníci nakoupená média a politické strany jednající v jejich zájmu, o žádné „korupci“ se v naší komické vlasti nemluví.
Tato fixace na sice ne zcela nedůležité, ale spolehlivě druhořadé aspekty, je čímsi typickým u nás. A samozřejmě je to v zájmu těch skutečně mocných. Když tedy například roztleskávači pravicové moci z Milionu chvilek pro demokracii jásají nad schválením „lex Babiš“ zamezujícího přímé vlastnictví médií politiky, nenajde se v naší pravicově normalizované a myšlenkově líné kotlině téměř nikdo, kdo by poukázal na slona v místnosti. Naopak můžeme i do budoucna počítat s tónem nedělních kázání a moralistními cinty.
Postupně se v naší analýze dostáváme k mocenským faktorům, které jsou skutečně podstatné, ba globálně určující. Zde je dobré si připomenout, že má vždy smysl poukázat na bezprostřední každodenní realitu tak, jak se s ní setkáváme v našem „malém světě“. Zároveň je ale vždy nutné popisovat širší souvislosti, pokud tyto dennodenní jevy podmiňují. Konkrétní věci jsou konktrétními právě proto, že jsou výslednicí různých faktorů a mají své specifické místo v celku. Viděli jsme, že to platí pro šňupání kokainu českými politiky, a platí to i pro peníze.
Závislost na penězích
V naší pseudodemokratické společnosti jde na prvním, druhém i třetím místě o majetek a peníze. Různé libé řečičky o „hodnotách“, „demokracii“, „spravedlivé odměně“ atd. jsou jednoduše do značné míry nepravdy šířené buďto otrlými (a dobře placenými) podvodníky, anebo poněkud nebystrými lidmi. Kdo poctivě zkoumá realitu naší společnosti, najde za oparem z různých substancí moralistního i chemického charakteru chladné a nepříjemné věci - o nichž možná alespoň tušil a jichž se bojí (pokud je přímo nežije).
Vzrůstající nerovnost a nedemokratičnost naší společnosti samozřejmě musí mít nějaký motor, nějaké podstatné jádro. Co je tedy klíčové: 1) skutečné rozložení majetku v naší společnosti, 2) způsob získávání a akumulace tohoto majetku. To zní banálně, ale každý se přeci setkal s naprosto iracionálními a nepravdivými výklady toho, jak vzniká v naší společnosti bohatství a někteří lidé jako by si například mysleli, že se do vyšších pater naší nedemokratické společnosti vyšvihnou jakousi převrácenou logikou a magií v podobě buďto moralizování anebo občasného šňupání stejných prášků jako ti nahoře.
Je otázkou základních znalostí ekonomických dějin, že dnes už nejsou měny ani z části kryty „zlatým standardem“, tedy státem reálně vlastněnými rezervami zlata podkládajícími objem a hodnotu peněz, ale jedná se o tzv. „fiat“-peníze. Což nesouvisí se známým automobilem, nýbrž to latinsky znamená „věřit“. Je to tedy obecně sdílená - a každodenní praxí potvrzovaná - víra ve směnnou hodnotu papírků a mincí, respektive čísel v počítači. (Na amerických dolarech je napsáno „In God We Trust“, což posiluje podezření, že peníze jsou bůh.)
Stejně jako představy o „bohu“ mají peníze zcela reálný a pozemský základ, od nějž se potom zvedá cosi nadpozemského - a fiktivního. Zvídavá ovečka se může ptát například, proč bůh dovoluje nejednu nemoc, když to prý může jediným aktem vůle změnit, stejně jako se může ptát, proč světové burzy vykázaly nárůst v roce 2020, kdy reálná ekonomika zažila extrémně hluboký propad (jak ve svém textu popisuje Janis Varufakis). Peníze jsou tedy do určité míry srovnatelné s „bohem“ či drogou, na níž vzniká závislost (zde vzniká určitá „svatá trojice“), ale nakonec to jsou pouze metafory, přičemž realisticky se to pojďme ještě krátce pokusit uchopit v předposlední kapitolce.
Regulace ekonomiky v čí prospěch?
Víte, jak zbohatl velký „guru“ Karel Janeček - a řada dalších oligarchů? Dvěma slovy: finanční průmysl. Banky, burzovní obchodování, finanční spekulace, superrychlé obchodování, zřetězení milionů a miliard drobných poplatků atd. To může být umožněno jen „paradoxem“ peněz, v jehož důsledku jsou peníze na jednu stranu „čistou“ komoditou, tou nejdokonaleji směnitelnou (i za další peníze). Na druhou stranu jsou komoditou „prázdnou“, fiktivní.
Peníze jako komodita, s níž se obchoduje za peníze, to vytváří tedy cosi jako nekonečnou řadu (určitým způsobem srovnatelnou s Feurbachovými popisy „sebezrcadlení“ člověka v sobě samém a vytváření fikce „boha“). V průběhu vývoje kapitalismu vzrůstá objem a role tohoto „finančního průmyslu“, který podle většinových propočtů nyní zaujímá pětinu až čtvrtinu světové ekonomiky (!).
K tomu je nutné se zabývat mnoha souvisejícími faktory jako je technologický vývoj, přesun těžkého průmyslu s velkými pracovními kolektivy pryč z našich končin světa, ale podstatné jsou také politicko-mocenské faktory. Financializace ekonomiky je výsledkem úspěšné ofenzivy vlastnické třídy zhruba od 70. let 20. století - po období nazývavém mj. „embedded liberalismem“. Tedy fázi kapitalismu datující se od Rooselveltovského „New Dealu“, popřípadě 2. světové války, kterážto kapitalistická fáze byla jako jediné krátké období charakterizovaná klesajícími třídními nerovnostmi, výrazným progresivním zdaněním (horní příčky i v USA až 90 %), významnou vyjednávací pozicí odborů a socializačními a plánovacími prvky připomínajícími až některé prvky řízení ekonomiky ve Východním bloku (v podmínkách formální demokracie ovšem).
Toto relativně rovnostářské a pokrokové období západního kapitalismu bylo podmíněno strukturou opatření zkráceně nazývanou „brettonwoodský systém“, s fixními směnnými kurzy měn, relativnivně striktními regulacemi finančního byznysu a obecně keynesiánskými až sociálně-demokratickými tendencemi řízení. Kombinací vnitřní krize a masivní ofenzivy vlastnické třídy (zakládání různých pravicových „think tanků“, organizované politické korupce aj.) počínaje 70. léty se těžiště západní moci posouvá významně doprava. Jména jako starších ideologů vlastnické třídy jako Friedrich von Hayek či Ludwig Mises se přidávají k pravicovému telekazateli Miltonu Friedmanovi (všechna jména jste mohli slýchat od takového Václava Klause a dalších vykonavatelů zájmů vlastnické třídy), politickou moc drží ve Velké Británii i USA pravicové strany posunuvší se významně doprava, reprezentované M. Thatcherovou a R. Reaganem. Hovoříme o období „neoliberalismu“, v němž dle některých projevů žijeme dodnes, dle jiných musíme hledat nová pojenování jako „rentiérský kapitalismus“, případně „technofeudalismus“ apod. (srov. také příspěvky od Davida Harveyho, jemuž jsem věnoval samostatný text).
Většina žurnalistů, „expertů“, veřejně známých osobností, které slyšíte vyjadřovat se v českém veřejném prostoru na témata ekonomiky a politiky, jsou lépe či hůře placení a více či méně vědomí poskoci tohoto dále doprava se posunuvšího (post)kapitalismu a jeho určující kapitalisticko-rentiérské třídy. Na samostatnou studii (jaké již existují) by byl popis vztahu „regulací“ a „tržních zásahů“ (jakožto klasických strašáků pravicové propagandy) na jedné straně a „svobodného trhu“ (tohoto pravicového božstva) na straně druhé. Zde se omezme na to, že francouzsky rozumícím nabídneme třídílný dokumentární seriál zabývající se výše zmiňovanými drogami a historií obchodu s nimi (počínaje masivními „opiovými válkami“ v 19. století) a anglicky rozumící odkážeme na video korejského teoretika z London School of Economics, Ha-Joon Changa, rekapitulující historii otroctví a dětské práce v USA, které koexistovaly spolu s ideologií „volného trhu“.
Končí to ziskem, teda rentou
Jelikož lze potvrdit, že nikdy neexistoval kapitalismus bez regulací a „mimotržních zásahů“, musí nás to logicky vést i směrem od představy světového (a lokálního) ekonomického systému jako „přírodního zákona“, nějakého božstva či „osudu“ (vzpomeňte si na dennodenní zprávy typu „trhy se rozhodly“, „burzy promluvily“ atd.) směrem k pochopení mocenské a silové složky našeho světa. Avšak: hrubou chybou by bylo popírat veškeré nadosobní tendence (post)kapitalismu! Zde je právě ve hře například zcela ústřední pojem „imperativu růstu“, který je právě připodobnitelný námi metaforicky popisované „závislosti na penězích“.
Drtivá většina lidí patří do podřízeného obyvatelstva. Žijeme ve světě, kde se lidé, kteří vlastní polovinu světového bohatství, vejdou do jednoho vlaku. Postupující oligarchizace je faktem i v naší pseudodemokratické zemi, kde prý všechno měla zvrátit vláda pravicových „demokratů“. Poddaní musí začít chápat, že jak pohyby v ekonomice, které je dočasně pozvednou, tak ty, které je posílají do sociálního sestupu, jsou zdrojem pokračujícího bohatnutí vlastnické třídy na úkor ostatních. Když jste ve správné pozici, vyděláváte zároveň na válce i na míru, na iflaci i deflaci, na suchu i úrodě, na zdraví lidí i jejich nemoci.
Studujte tedy reálný svět. A myslete na jeho skutečné a ověřitelné tendece, když slyšíte, že za „drahotu můžou především Putin a Babiš“, že žijeme v „demokratické“ společnosti, že „trh vyřeší problémy jako chudoba, klimatická krize, zdraví, vzdělání atd.“. Tuto perspektivu celku kapitalistického systému, jeho tendencí a určující moci dávajte také do kontrastu s tím, až se vám čeští mediální podržtaškové bohatých budou snažit namluvit, že největším problémem je střídavě „obrovské české zadlužení“ (v Evropě zcela průměrné), nedostatek peněz na důchody (který by nebyl při adekvátním zdanění bohatých) či šňupání kokainu brněnskou primátorkou.
To poslední jmenované jistě můžeme využít v politickém boji proti vlastnické třídě a jejím poskokům, ale najdou se jednak lepší věcí - jako brněnské handlování s byty pro kamarádíčky v okolí paní primátorky. A pakliže nám jde o skutečně demokratickou a pokrokovou politiku, nemůžeme myslím opomenout výše popisované.
