Článek
V neděli 7. 1. jsem byl na veřejné diskuzi s názvem „Jak informují česká média o válce v Gaze“ pořádané v Ústřední městské knihovně v Praze.
Od různých účastníků byla do různé míry ilustrována zaujatost a předpojatost v českých médiích ve prospěch Izraele a jejich ignorování utrpení palestinských civilistů či aktivní snižování jejich lidskosti. Mezi účastníky diskuze/rozhovorů na pódiu byla Zora Hesová, jíž vyšel na poměry i v českých „liberálních“ či „alternativních“ médiích relativně informativní a odvážný článek v Alarmu.
Arabista Prokop Singer mluvil o „kosmetických rozdílech“ mezi „experty“ zvanými do českých médií, kteří v drtivé většině přitakávají masivnímu izraelskému bombardování coby „obraně před Hamásem“. Nynější aktivistka Anna Vrbasová, jejímž působištěm je také PR a média, mluvila o vyhazovech a cenzuře při narušení striktně proizraelské linie a také o komunikaci s „hodnějšími“ zástupci mediální dominance v ČR, jako je Erik Tabery z Respektu, který jí prý na dopis ohledně upozaďování masového umírání a utrpení Palestinců odpověděl, že ona „nerozumí redakční práci Respektu“.
Zúčastnil se i pan Yasar Abu Ghosh, jejž jsem se při navazujících otázkách z publika zeptal, zda si nemyslí, že mediální situace je utvářena zájmy u nás velmi vlivného zbrojního průmyslu, v jejichž důsledku jsou nyní upozaďovány aspekty střelby na FF UK související s rozvolněním regulací pro držení zbraní a jako hotová věc je bez možnosti přezkumu a diskuze propagována nutnost zbrojení a armádních zakázek - a pokračování války na Ukrajině. Zeptal jsem se pana Ghoshe, zda si tedy nemyslí, že je ve hře moc zbrojařů (kdy někteří jsou přímo spojeni s vlastnictvím médií) a obecně moc vlastníků, kteří si platí lidi v médiích i politickou moc (včetně současných „demokratů“), a nejen v tomto případě by táhli za jeden provaz. Prý takové otázce moc nerozumí a nemyslí si to.
Kdo začne českým poddaným říkat pravdu ve větší šíři?
Činorodý aktivista spolupořádající i demonstrace za palestinské civilisty, Zdeněk Jehlička, doplnil konkrétní příklady „expertů“ v médiích, kteří mj. lobbují za armádní zakázky, jako je třeba Tomáš Pojar.
Šli jsem potom do hospody. Nás několik účastníků z publika (včetně např. Anny Šabatové, která třeba po nových poznatcích nebude tak vstřícná k současné české nadvládě) a účastníci z pódia. Při čekání na objednávku jsem zrovna chvíli stál vedle pana Ghoshe, a tak jsem ho doptal, jak hodnotí faktor zbraní a peněz ve vztahu českého indoktrinačního aparátu k Izraeli. A rovněž jsem se ho přeptal, jak může tvrdit, že média jako Alarm, Deník Referendum, ale především Deník N jsou „nezávislá“ (jak sdělil při doporučování lepších zdrojů účastníky diskuze), když lze doložit jejich financování a v případě Deníku N vlastnictví oligarchy spojenými s „Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky“, ale i s „nadacemi“ financujícími současnou vládu, prezidenta atd.
Pana Ghoshe prý „zajímají ideologie“ a nepřijde mu správné hledisko „where the money flows“ (tj. „kam tečou peníze“; což byla jedna z jeho četných anglických vsuvek). Oponoval jsem, že zbraně i peníze jsou cosi ultimátního, neboť rozhodují o přežití, či nepřežití. Prý je to „blbá analogie“, sdělil mi úsečně. A zakrátko na to, že prý sám jsem „natvrdlý“ a „blbý“. Načež padla facka na sále. Má.
České šikování
Jádrem věci je zde moc zbrojařů, jejich izraelsko-český obchod. Následně můžeme udělat antropologické okénko o tom, jak funguje české „hrdinství“. A též popsat, co si vlastně tak myslí a co říká pan Ghosh.
Lidmi kolem Deníku N je nyní spoluvlastněno i další „středové“ a „liberální“ médium, Respekt. Mezi ně patří i Jan Žůrek (srov. zde), který je zároveň vysoce postaveným zástupcem firmy KPMG. Podle vyhledávání pouze v českých zdrojích by se zdálo, že KPMG je gigant, jenž se zabývá snad jen „účetnictvím“ a „právními konzultacemi“, ale pár kliknutí v anglické sekci webu firmy člověka přivede ke kapitole „obrana“, kde je líčeno, jak členské firmy KPMG rády pomohou „zvyšovat obranné kapacity“ (za nahlédnutí stojí též příbuzná kapitolka „spravedlnost a bezpečnost“). Jiné „médium demokratů“, Echo24, bylo založeno z peněz zbrojního oligarchy Ovčařího - ale přesto dostalo navrch peníze od „Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky“ (stejně jako Alarm a Deník Referendum).
O některých českých armádních zakázkách v Izraeli se člověk dočte v českých zdrojích. Anglicky psaná zpráva české ambasády v Izraeli z roku 2017 uvádí, že prý Izrael tvoří pouze 1,5 % českého zbrojního exportu, ale že „je cílem to změnit“. Co se týče zbrojního obchodu v druhém směru, tak článek v americkém časopise zbrojařské lobby National Interest uvádí, že „ve střední Evropě je země, která miluje izraelské zbraňové systémy“ (srov. zde). Již v roce 2011 se při návštěvě Benjamina Netanjahu slibuje „prohloubit vědeckou a ekonomickou spolupráci“. Z nedávné doby je zpráva o tom, kterak ministryně Černochová coby zástupkyně české strany „reagovala na izraelské volání o pomoc“. V roce 2021 konstatuje nová velvyslankyně Izraele v ČR, že „nevychází z údivu, jak vynikající je vztah mezi ČR a Izraelem“.
Z roku 2021 (kdy u nás prý „bojovalo dobro se zlem“) je také zpráva o mohutném zbrojním kontraktu na nákup izraelského systému protivzdušné obrany. Dále mohou zájemci studovat český i izraelský zbrojní průmysl a jejich významný růst v posledních letech. V rozhovoru s Antony Loewensteinem u Chrise Hedgese se mohou lidé dozvědět o tezích, že Gaza a palestinská území jsou „testovací laboratoří“ pro zbrojní průmysl - a militarizující a fašizující se Izrael také prodává sám sebe jako model vládnutí pro ostatní země. Nakonec je zde rozhovor s židovským bývalým členem African National Congress z JAR, Andrew Feinsteinem, který líčí vztah Izraele a apartheidu.
Antropologické okénko
V Česku se provozuje něco trochu jiného. Moralistní kritika ano, ale rozebrání hlavních mocenských hybatelů spíše ne. Při oné diskuzi o českých médiích a Palestině/Izraeli však byly aktivistkou Annou Vrbasovou zmíněny méně zpropagandizované zdroje informací, jako je Democracy Now!, Novara Media, Lékaři bez hranic či Amnesty International. Třeba to tedy bude trochu nakažlivé i v naší provincii v srdci Evropy.
Pana Ghoshe sice „zajímají ideologie“ a takové věci jako moc peněz a majetku nepovažuje za až tak „kruciální“ (což on říká tam, kde si plebs vystačí se slovem „klíčový“), ale snad by se mnou coby člověk titulovaný jako „antropolog“ souhlasil, že jednou z nejhlubších motivací člověka je strach a tlupový instinkt. Byť by se jednalo o takové nekruciální věci, jako je kariéra a uznání ve specifických českých poměrech. Po výše popsaném incidentu za mnou totiž (zbožným) procesím dorazila nejdříve Saša Uhlová, že prý „fackuju lidi“, a následně Pavel Čižinský, bratr trochu tragikomičtějšího bratra, abych prý odešel.
Sašu Uhlovou nezajímalo mé líčení genealogie jedné facky, patrně proto, že díky svému „sociálnímu kapitálu“ řadí sama sebe k „elitě“, a má proto blízko i k ušlechtilým osobám z pravicových stran (srov. zde). Pavel Čižinský byl též „solidární“ (s panem Ghoshem, který mezitím střídavě vyhrožoval, že mi rozbije půlitr o hlavu, a že nechá zavolat policii) a neoblomil by jej býval patrně ani svatý Porfyrios z Gazy, jehož novoročně prosil, aby „se přimlouval o požehnání“ (pan Čižinský se hlásí ke katolicismu a ne surrealismu).
Coby dobrý křesťan se přidal i pan Outrata z Deníku Referendum, jenž mému vykopnutí fandil jak v římském koloseu (patrně se ho předtím také dotklo, když jsem vyjádřil pochyby o „nezávislosti“ jeho snad téměř „levicově-opozičního“ Deníku Referendum, který pro jistotu za zcenzurovanou česko-palestinskou umělkyni přidal k „osobnostem roku 2023“ Jiřího Gruntoráda podporujícího sebe a vládu bohatých a pana prezidentského generála, který byl financován mj. z podobných oligarchických peněz jako Outratův deník).
Bylo to náramné. A velmi typicky české. Ale opravdu podstatné (kruci kruciální!) věci jsou jinde. Vztahuji se k nim výše. Dále už jen pár řádek o velice suverénně vystupujícím člověku, na němž snad někdo najde něco zajímavého.
Takže co vlastně pan Ghosh zastává?
M. C. Putna označil v rozhovoru pro pravicově indoktrinační Respekt pana Yasara Abu Ghoshe za „palestinského propagandistu“. A jiné české akademické eso, pan Ivo Cerman, rovnou pořádá hon na „obhájce terorismu“.
Zde je myslím třeba hájit s poukazem na skutečný stav i někoho, vůči komu snad člověk může mít averzi. V dnešní době vyhrocených mnohačetných krizí totiž kvete české tradiční denuncianství, zbabělé pokrytectví, agresivní stádnost, ba i gaučová krvelačnost (což by mohl pan Ghosh zvážit coby motiv při svých zadumaných rozhovorech s Pavlem Baršou, o nichž nám při debatě pověděl).
Na místě činu jsem panu Ghoshovi též vytkl, že spíše šíří negramotnost nežli osvětu o skutečném stavu moci u nás. Ani s odstupem se mi to nezdá nepravdivé. Kdo totiž věnuje tři hodiny svého času, aby si vyposlechl, co pan Ghosh říká v jednom rozhovoru s Respektem a ve dvou pro Alarm, tak by mi možná mohl dát zapravdu, co se týče intelektuálního prázdna a určitého docela komického pozérství.
Prvně jmenovaný rozhovor pro Respekt stačí i přes velké plochy prázdna k zařízení špatné reputace mezi současnými „slušnými lidmi“ v ČR (a proto je zde třeba pana Ghoshe bránit). Relativně nový přírustek do „seriózního média“, Štěpán Sedláček, také jistě vykazuje některé výše líčené antropologické konstanty. S nadějí v hlase reprodukuje vyjádření útočící (prý „bránící se“) izraelské armády o tom, že prý „bude své údery velmi přesně cílit“ (omylem už nyní bylo zabito přes dvacet tisíc lidí) a že „vyzval k opuštění válečné zóny“. Ghosh zde uvede, že „výzvy k odchodu pro milion lidí jsou výmluva“.
Sedláček také konejšivě uvádí, že v Gaze mají média své zpravodajce - a vyjmenuje hrstku západních. Ghosh připomíná, jaké množství novinářů už bylo při izraelském útoku zabito (srov. zprávu ze začátku prosince a z nynějška). Ghosh zároveň upozorňuje na (velmi vysoký) „stupeň ignorace a dehumanizace Palestinců“. Vyjadřuje se též k heslu Od řeky k moři, kvůli němuž byla původně (za hecování českých médií; srov. zde) zakázána demonstrace na podporu Palestinců, avšak později Městský soud v Praze rozhodnutí magistrátu (kde sedí „demokraté“) zrušil. Za hodinu a půl toho řekne akademicky pózující pan Ghosh žalostně málo, ale na Česko asi dobré.
Pak se mohou čtenáři seznámit s jeho myšlením ve dvou podobně dlouhých rozhovorech pro Alarm. A samozřejmě pro jeho hodnocení coby akademika by bylo též zásadní pročíst jeho akademické práce, které v tomto textu nehodnotím (a z nichž některé jsou vypsány zde).
V jednom z rozhovorů pro Alarm se pan Ghosh vztahuje částečně k dění po 7. říjnu a také k „modalitám svého palestinství“. Líčí své dětství a vyrůstání v Československu, vzpomínky na každodenní šikanu ze stranu izraelských okupantů při svých návštěvách v 80. letech v Náblusu. Má stále příbuzné na Západním břehu, ale naposledy byl prý na palestinských územích v roce 2006 jako „ještě takový mladší student“ (třiatřicetiletý). Pro rozbor „mírového procesu z Osla“ (který pan Ghosh prý velmi podporoval) musí člověk sáhnout jinam. Stejně tak je to s ostatní rozhodující faktografií, kterou pan Ghosh v rozhovoru nepodává (ba ani nepodnikne podstatnější exkurzy do „ideologie, jíž se zabývá“).
Je pan Ghosh na levici?
Leccos snad napoví psychologické poznatky o narcistních maskách, které mají zakrývat prázdno a banalitu. V druhém rozhovoru pro Alarm z roku 2020 měl totiž pan Ghosh možnost mluvit vedle antropologa Kuříka taktéž z FHS o známém levicovém, anarchistickém antropologu Davidu Graeberovi. To, jak málo byla tato teoretická možnost využita, stojí v pikantním vztahu k titulku rozhovoru hovořícím o „intelektuálním snobismu“.
Zatímco Kuřík mluví o Graeberovi zasvěceně a s viditelnými politickými sympatiemi, pan Ghosh zasvěcenost sugeruje, avšak nedokazuje, a jeho politika zůstává - přinejmenším natvrdlým lidem, jako jsem já - utajena. Je spíše na straně Graberovy angažovanosti a anarchismu, anebo na straně takové Alexandry Ocasio Cortéz a Bernieho Sanderse, kteří se dle Ghoshových slov prý „dostali do establishmentu, protože formulovali požadavky“. Souzní tedy alespoň s těmito reformistickými, sociálně demokratickými požadavky? Nebo je přeci jen blíže „středu“? Někde mezi Alarmem a Respektem? Nebo to česko-palestinský akademik ve svých padesáti letech dosud vlastně příliš neví?
Kniha Davida Graebera o dlouhých dějinách dluhu naštěstí není dostupná jen v podání pana Ghoshe. Antropolog Kuřík k ní řekne mnohem více a posluchače navede i k podnětným a čtivým esejům Graebera o „každodenním a odvěkém anarchismu“. Podobně jako výrok o „intelektuálním snobismu“ se jako mene tekel vyjevuje Graeberovo líčení „práce na h*vno“ a Ghoshovo varování před „neřestí srovnávat nesrovnatelné“.
Česká mizérie a srovnání s jinými zeměmi
Naznačuji to snad dostatečně výše. Je u nás mnoho „slušných lidí“ vyrážejících na zteč právě v situaci, kdy za sebou cítí vrcholek moci či alespoň nějakou partu.
A moc u nás funguje tak, jak funguje. Různě kamuflovaný nejbanálnější karierismus a bojácnost „středních vrstev“ dokreslují duchovní klima. České stávky vypadaly proti francouzským asi jako sýry. Zmíněný „spirituální socdemák“ Outrata alespoň v duchu Boženy Němcové vidí na obyčejných lidech také něco dobrého či alespoň přijatelného. Ale touha ukázat „distinkci“ (jak říká pan Ghosh) mezi vlastní střednotřídní vznešeností a nechápajícím plebsem je velmi intenzivní - při hluboké politické přikrčenosti a myšlenkové prázdnotě!
Postavte vedle výše zmíněné lehké kritiky českých médií takový francouzský YouTube kanál Le Média - který zde např. rozebírá obvinění někdejšího francouzského premiéra Villepina z „antisemitismu“ a jinde se snaží vytvořit skutečnou mocenskou alternativu k pravicové nadvládě.
Ale musíme opravdu vycházet z toho, co v Česku máme (i když je to mnohdy velmi komické). Takže občasná kritika českého indoktrinačního aparátu a náhradní zpravodajství na takových Britských listech mohou drobně narušit to, co si přeje pravicová nadvláda. V souvislosti s protesty na podporu Palestinců je zde řada aktivistů, kteří jsou schopni o reálném fungování moci v našich společnostech říct mnohem více nežli pózující pan Ghosh.
Na určité úrovni zde sem tam proběhne veřejné politické myšlení (např. mnohem zajímavější Hauserův text však zůstává v „sofistikovaných“ a „cool“ kruzích bez odezvy). Takže opravdu nepřestaňme srovnávat to, co se tu děje, s jinými zeměmi! Nebojme se opustit české „paradigma“!
