Článek
Ten „hodný“
Před parlamentními volbami 2021, které velká část oligarchicky placených médií, pseudoaktivistických spolků a reklamy prohlašovala za střet „demokratů“ a „ohrožení demokracie“, jsem potkal Hayato Okamuru, kterak dělá předvolební kampaň v Praze na Vltavské.
Napadlo mě optat se jej, které ekonomy čte. Řekl mi, že vlastně žádné. Zeptal jsem se tedy, co dělá v politice - navíc v pravicové koalici tradičně vykonávající politiku ve prospěch bohatých. Opakoval to, co znáte z předvolební i povolební reklamy a přidal zmínku o „sociálně-tržním hospodářství“ po vzoru německé CDU/CSU. Říkal jsem mu, že nyní povládne jeho koalice nikoli proti oligarchovi Babišovi, ale ve prospěch všech oligarchů, bohatých vlastníků - včetně Babiše.
Na přetřes přišlo i to, jak si představuje coby křesťan úlohu křesťanství v politice. Zmínil jsem děsivé dopady pánbíčkářství například v podání polské vládnoucí strany „Právo a spravedlnost“ - partnerské partaje ODS v europarlamentu - a ptal jsem se jej, jak by dokázal relevanci údajného „boha“ pro politiku a zda v něco takového opravdu věří. Na to mi říkal, že prý i za mě zemřel Kristus.
To bylo zoufalé. Podobně zoufalé, jako když tato naděje „slušnosti“ a „demokracie“ hlasovala proti manželství homosexuálů v souladu se sadisticky konzervativní metodou získávání volební podpory.
Na konci rozhovoru na Vltavské jsem panu Okamurovi navrhl, že by se měl spíše věnovat zahradničení. (Což možná dělá, protože si vybavte, kdy o něm jinak slýcháte než v krátkých poznámkách o tom, pro jaká všechna opatření ve prospěch bohatých a na úkor ostatních hlasoval.)
Ten zlý - a údajně alternativní
V době tzv. „uprchlické krize“, kdy „slušný“ Petr Fiala přijel obdivovat Orbánův hraniční plot, jsem se soudruhy a kolegy pořádal řadu protixenofobních demonstrací. Zeman zval v té době fašistu Konvičku na pódium a Jana Černochová se účastnila demonstrace stejného spolku. Bylo to zvláštní období, kdy dnešní „demokraté“ navrhovali vojenské invaze a uprchlíci měli nesprávnou barvu pleti.
Potkali jsme jednou náhodou na Perštýně Tomia Okamuru, kterak vystupoval ze svého nablýskaného fára, načež jsem tohoto ubohého rasistu a pravicového demagoga poslal ke všem čertům. Rasismus Tomia Okamury, Čecho-Japonce, slizovitě stéká podobnými drahami jako náhle objevená láska k Ukrajincům - jež nejeden „demokrat“ měl prostě za „úkáčka“ -, která je motivovaná často zevšeobecněnou rasistickou nenávistí k Rusům.
Už za doby vzestupu Hitlera někteří volali po „kultivovanějším“ rasismu - asi jako u pana Churchilla. Nezapomeňte, že Tomio Okamura je „úspěšný podnikatel“, před nímž onehdy panáčkoval „demokrat“ Zdechovský kvůli výdělku. Před Okamurou zde byl coby fýrer podnikatelské strany Vít Bárta (vládnoucí s „demokraty“, pamatujete?). V 90. letech lovil v podobných vodách podnikavý fašista Miroslav Sládek. Nyní chce na - zcela oprávněném a nutném - odporu proti vládě bohatých demagogicky vydělat Jindřich Rajchl a jeho opět pravicová strana PRO. Doprovozená občas levicovou rétorikou a podporována podřízeným obyvatelstvem - asi jako Piráti.
Kdo jsou voliči Okamurů a jak jim je vzít
Tomio Okamura a jeho SPD jsou strojem na vydělávání peněz - tak jako šest ostatních pravicových stran zastoupených v parlamentu. Každá strana, která překročí hranici 5 % dostane každoročně (!) 10 milionů Kč. Strana, která dosáhne hranice 1,5 % a více hlasů ve volbách do poslanecké sněmovny, získává ročně „volební náhrady“ ve výši jednoho sta korun za jeden hlas. V případě překročení 3 % hlasů pak dostává strana „příspěvek na činnost“ 6 milionů Kč a za každých dalších započatých 0,1 % hlasů 200 tisíc korun ročně navíc. K tomu jsou ještě nemalé roční příspěvky na mandát poslance a senátora a menší peníze za eurovolby. Tyto příjmy vůbec nejsou malé. Zvlášť, když si je mezi sebou dělí jen pár lidí.
Potom ale máte ještě potenciálně velké zdroje příjmů z úplatků pro vaši stranu. Je stále se opakující praxí u nás i jinde, že bohatí vlastníci a zástupci té či oné firmy, toho či onoho odvětví, státu si zaplatí hlasování v zastupitelských orgánech ve svůj prospěch . Děje se to jak ve sněmovně USA, tak v té naší nebo třeba na vesnici Belgii. Pokud například zbrojaři, bankéři, majitelé důchodových fondů, výrobci aut potřebují prosadit něco ve prospěch svých zisků, pokusí se (mnohdy úspěšně) si to zaplatit.
Pak jsou zde ještě různé „výměnné obchody“ mezi jednotlivými stranami. Například: když nám nezavřete našeho oligarchu, nebudeme tolik tématizovat ty vaše či jiné nelichotivé věci. Čtenáři se mohou ptát, co vedlo SPD, aby v roce 2021 ještě před volbami hlasovala pro zrušení tzv. „superhrubé mzdy“ společně s ANO a „demokraty“ z ODS, což přineslo značnou ztrátu pro údajně fatálně zadlužený rozpočet a vysoce disproporční výhody pro vysokopříjmové lidi.
SPD sbírá hlasy často od lidí nacházejících se v dolních dvou třetinách (od průměrné mzdy a majetku níže) obyvatelstva, ale je to zkrátka další strana hájící zájem bohatých na úkor ostatních - v tomto případě je hlavním těžištěm špička strany. Tomio Okamura navíc, než si začal vydělávat i politikou, byl tzv. „úspěšný podnikatel“, vlastník střední či jakési vyšší střední kategorie (nefiguruje v žebříčcích oligarchů, z nichž mnozí si vodí politiky, média apod.). Program a chování SPD jsou pravicové - tj. ve prospěch majetné menšiny obyvatelstva. Její rétorika, způsob zíkávání hlasů je ultrapravicový, fašizující. Významnou úlohu zde ale hraje výše zmiňované a jinde popisované „levicové mimikry“. Tedy sociální demagogie, která zastírá, že strana slouží zájmům drtivé menšiny opravdu bohatých lidí a svých členů na úkor oblafnutých podřízených voličů.
O KDU-ČSL nemá příliš smysl dlouze mluvit, protože její úloha je velmi podobná a i „slušný“ Okamura zvedá ruku pro jasně prooligarchická opatření nynější vlády bohatých. Čtenáři to mohou porovnat s mým líčením myšlenkového světa a objektivní úlohy jiné div ne „levicové naděje“, paní Jílkové taktéž z KDU-ČSL. Je-li SPD „hnědou ODS“, tak KDU-ČSL je jakousi „zbožnou ODS“ - vedle „dredaté ODS“ a Babišovy ODS. Je nutné vyznačovat určité nuance a odlišnosti v taktice získávání hlasů poddaného obyvatelstva (a občasných benefitech trošku pod 5 či 1 či 0,01 % nejbohatších), ale hlavní mocenská a majetková tendence je zde vždy stejná.
V tomto textu i jinde se snažím doložitelně vysvětlovat, co znamená z hlediska moci a majetku pravicová politika s přidruženou mediální nadvládou - i podvody „středové politiky“ či dokonce „nepolitické politiky“. Z toho automaticky vysvítá levicová alternativa, která je však u nás nepřítomna v parlamentu a i mimo něj jen velmi slabě. Hnijící a dílem stalinistická KSČM může tu a tam blokovat části pravicové politiky (proto jsem ji také v roce 2010 volil). ČSSD, nyní tedy „SOCDEM“ stojí před osudovým rozhodnutím, zda se před pravděpodobným návratem v dalších volbách stane skutečně sociálně-demokratickou stranou (à la Corbynův pokus v Británi) či typicky zkompromitovanou pseudolevicovou stranou jen o ždibíček doleva od pravicově disciplinovaných Pirátů, ochočenou navíc různými nabízejícími se oligarchy (jako je i Jan Barta, který si platil spolu s dalšími např. současného oligarchického prezidenta).
Od Zelených asi člověk může čekat podobné sklony jako od sociálních demokratů - při pohledu na jejich bursíkovské křídlo a nynější působení Anny Šabatové coby neškodně levicového maskota na zcela konformních pseudodemostracích (Milion chvilek proti jedinému Blažkovi). Co kdyby se 100 nebo dokonce 200 aktivních, rovnostářsky a antikapitalisticky naladěných lidí sebralo a začali objíždět větší i menší česká města, pořádat besedy, psát, účastnit se viditelně demonstrací a nakonec se pokusili vytvořit radikálně levicovou stranu? Leckde se to podařilo. O tom ale tedy až příště.
