Článek
Jako Sparta se Slavií spolu občas „liberálové“ (ba dokonce „progresivisté“) a „konzervativci“ svádí jakoby líté boje doprovozené emocionálním vypětím, někdy nenávistí fanoušků.
Ale obojí je hokej - nebo fotbal, nebo něco podobného.
České výkony
Ale nyní se hraje za národní tým, ne?
Dost metafor. Děním, které myslím poskytuje skvělý učební materiál o fungování české moci - a je samo o sobě politicky a eticky závažné - je toto. A mám zde samozřejmě namysli celý komplex, to jest: 1) způsob informování o 2) žalobě Mezinárodního trestního soudu, která se váže k 3) reálnému dění na místě.
Ještě v době, kdy v médiích jako Guardian, Le Monde, El País, Corriere della sera, ale i v německém Zeitu (21. 5., 11:22) dávno vyšly věcné zprávy o tom, že byli vedle vůdců Hamásu z válečných zločinů obviněni i vůdci Izraele a že země jako Francie, Belgie aj. přijímají (narozdíl od USA) jurisdikci Mezinárodního trestního soudu v Haagu, tak v Česku bylo stále velmi pusto.
Můžete se zamyslet, čím je to dáno. Až večer 21. 5. se začaly objevovat zprávy dominované postojem Izraele a laděné v duchu „izraelsko-české kolegiality“. Také začaly přicházet komentáře od lidí, které má obecenstvo podle určité reklamy chápat patrně jako „zástupce demokratických médií“. Máte zde tedy pány Mitrofanova a Švamberka z médií oligarchy Lukačoviče. V Reflexu oligarchy Křetínského (který vlastní zároveň nečtenější Blesk) vyšel článek začínající slovy: „Mezinárodní společenství ztrácí svoji legitimitu“.
Odchylku od této pro-izraelské urputnosti (a také vlastně pro-české, neboť „mezinárodní společenství“ už brzy bude jen USA, tichomořské miniostrovy a my) zatím představuje Deník N jinak spojený s oligarchy, kteří také financují Respekt a též vládní politické strany a prezidentské kandidáty (viz popisy s četnými odkazy zde). Takže již v první den oznámení, tj. 20. 5., vyšla vcelku věcná zpráva o obžalování.
Ale ještě o něco více vybočující je alespoň nadpis a úvod článku z 21. 5. na Respektu, spoluvlastněném výše odkazovanými oligarchy, od Jiřího Soboty. „Padni komu padni, v Palestině i v Izraeli“, hlásá nadpis. Uvítám, pokud mi někdo nějakým způsobem zprostředkuje zbývající obsah článku. Ale přeci jen tím nadpisem to lze považovat za lehkou odchylku od současného českého standardu, ne?
U Jiřího Soboty z Respektu by však člověk mohl očekávat nějaký háček ohledně onoho lehoučkého vykročení z české pravicové konformity, prohlédne-li si jeho minulé výtvory o (méně a více sympatických) „pravicových excentricích“, Julianu Assangeovi, o Jeremy Corbynovi.
Zbývající články v Respektu spoluvlastněném podobnými oligarchy jako Deník N lavírují mezi „soucitem s Palestinci“ a pozicí konformní s výše dokládáným českým standardem. Do jednoho článku tak pronikly zmínky o „utrpení Palestinců“ (14. 11. 2023), do jiného dokonce o „zkáze v Gaze“ (17. 1.). Pro Respekt typické myšlenkové i etické žonglování předvedl šéfredaktor Erik Tabery, jenž mluví o „kousku místa v srdci pro Palestince“ (25. 2) a jeho zástupce Marek Švehla, který se věnuje zuřivým reakcím vůči Člověku v tísni (což je sama dost konformní organizace), když byla vyhlášena sbírka pro palestinské obyvatelstvo. V článku zároveň dodává, že česká podpora pro Izrael (za takřka jakýchkoli reálných okolností) je „cosi jako dobrý instinkt“. No, můžeme napjatě očekávat, co „hlídací psi demokracie“ z Respektu přinesou k tématu do budoucna.
Vymkne se mladá generace z rukou?
Mohli bychom vyslovit hypotézu, že popisovaná oligarchická média se na jedné straně snaží vydělat a rozšiřovat okruh čtenářů (nebo o ně nepřicházet) a zároveň mohou plnit indoktrinační funkci, to jest udržovat konformitu poddaného obyvatelstva (i „prostředních kádrů“) s daným mocenským uspořádáním a navádět k volbě politických stran, které vyhovují zájmům členů vlastnické třídy (kteří platí média i politické strany)?
Snad ano. A mohli bychom také vyslovit hypotézu, že pro tento indoktrinační aparát/systém (do určité míry tvořený spontánně) je důležité, aby měl různé „příchutě“ pro různé konzumenty? Snad i tuto hypotézu smíme vyslovit. A ona jde testovat.
„Liberálové“ smí občas říci něco, co by skoro zavánělo univerzálními hodnotami a levicovým rovnostářstvím a „konzervativci“ zase smějí říci věci, které se již blíží fašismu (oslava vojenských invazí, dalekosáhlé omlouvání vraždění civilního obyvatelstva, omlouvání obrovských ekonomických nerovností, oslava náboženské manipulace a lhaní ve „vyšším zájmu“). A mezi těmito dvěma pravicovými tábory - či „příchutěmi“ pro konzumenty - občas dokonce mohou vznikat v dílčích bodech zaznamenatelné spory. Ale na tom, co je nejpodstatnější: to jest vztah k dominantní moci vlastnické třídy a socio-ekonomickému uspořádání, je dalekosáhlá shoda! Jen skutečně levicově-opoziční pozice jsou oběma partami systematicky vytlačovány.
Zajímavým testem (na jindy) by bylo sledovat, jak se pravicoví „liberálové“ i „konzervativci“ staví k různým „zeleným údělům/dealům“ ve vztahu k zájmům vlastnické třídy a k sociálnímu postavení poddaného obyvatelstva. Avšak nyní ještě jeden rozbor k tématu Palestina-Izrael. Něco, za co by snad také až příliš horliví fanoušci jednoho fotbalového týmu mohli útočit na ten druhý - ačkoli majitel je třeba ten samý.
Leckterý ideolog a indoktrinátor v zájmu současné nadvlády jistě nemá radost z toho, když se v médiích vůbec objevují pravdivé zprávy popisující, co se děje v Gaze a jaké to má dlouhodobé souvislosti. (Že tomu tak je, lze ověřit nepřímo, dalekosáhlou absencí takovýchto textů v českých médiích, i přímo, doloženými cenzurními zásahy; na něž odkazuji skrze několik zpráv zde.)
Při každé další generaci mají různí mocenští aktéři různé naděje a plány s ní. Zdá se, že v každé generaci je zhruba stejný poměr, respektive škála hloupých a chytrých lidí. Politická gramotnost, směřování, i etické postoje jsou do určité míry volitelné, respektive změnitelné. Mladší zástupce Respektu, Štěpán Sedláček, se projevuje spíše jako „pokorný“. Ale přeci jen dal prostor (ze svého rozhodnutí?) Yasaru Abu Ghoshovi z FHS UK, který má palestinský původ. Půlhodinový rozhovor (o jakém by se jiným aktivistům z té „nesprávné“ strany mohlo jen zdát) sice přináší dost málo informací, ale svým obsahem - a tím, že Ghosh například není Sedláčkem napadnut jako „antisemita“ - rovněž vybočuje ze současného českého standardu.
Pikantní je, že u Sedláčka z Respektu byl předtím ve stejném pořadu v „liberálních“ kruzích protežovaný Martin C. Putna, který Ghoshe označuje za „palestinského propagandistu“. No, a byl tam také ke stejnému tématu Tomáš Halík, který potom podepsal otevřený dopis, jehož autorství připsal čerstvý držitel novinářské ceny Ferdinanda Peroutky, Jan Fingerland z tzv. veřejnoprávních médií, „salónním antisemitům“.
Chápete trochu, jak to v Česku funguje?
No, a změnili byste na tom něco?
