Článek
Je to pár dnů, co si někdo tam nahoře povolal mou známou, maminku dvou dětí. Její odchod jsme všichni očekávali, jen ne tak rychle.
Když jí bylo před dvěma měsíci oznámeno, že má agresivní nádor slinivky a že doba přežití je půl roku, ve vzácných případech rok, všechny to zdrtilo. Mladá žena, která by v lednu příštího roku oslavila své 40. narozeniny. Partnerka a především maminka, kterou potřebuje každé dítě.
Nádor nebylo možné operovat a tak se z čista jasna a naprosto nečekaně musela smířit s tím, že už jí zbývají poslední chvíle života.
Její zdraví chátralo neuvěřitelnou rychlostí, tělo sláblo, byla hubená a po měsíci už nebyla schopna chůze.
Přesto, že už jen ležela a měla velké bolesti, rozhodla se odcházet doma, mezi svými. Odcházela s pomocí přístrojů, její partner se o ni do poslední chvíle staral.
Svou maminku tak budou mít v těchto těžkých chvílích navždy v paměti i její děti.
To, že jejich maminka musí navždy odejít, chápaly, ale ten krutý dopad to teprve mít bude. Holčička, která teprve vyšla školku, si jen stěží uvědomuje následky toho, co se stalo. Jak strašně těžké to teprve bude.
Zamýšlím se nad tím, zda je dobré, aby takto malé dítě vidělo maminku zemřít. Zda z toho nemůže mít nějaké trauma. Jestli ji už navždy neuvidí, jak leží mrtvá v posteli a tatínek ji převléká do pohřebních šatů, které si vybrala.
Naprosto rozumím tomu, že chtěla být do poslední chvíle se svou rodinou a také oni s ní. Aby neodcházela sama mezi lidmi v bílých pláštích a samotě.
Neodvažuji se soudit toto rozhodnutí. Jen je to čím dál více téma mé úvahy, jestli je to pro dítě dobré v rámci psychiky.
Znám názory, že smrt patří k životu a děti by to měly vědět a chodit na pohřby v jakémkoli věku atd. To samozřejmě ano. Jen nevím, zda by se nemělo trochu přemýšlet, od jakého věku je to vůbec pro dítě přijatelné, aby to dokázalo vstřebat bez psychické újmy.
Smrt je často obrovský zásah i pro dospělého, natož pro tak malé dítě.
Obdivuji i jejího partnera, který si ji bude navždy pamatovat bez života v jejich společné posteli, kam musí den co den znovu ulehnout.
Já osobně bych to nezvládla.
Děti přišly o maminku neskutečnou rychlostí. I vzhledem k prognóze přežila pouhé dva měsíce.
Ten večer přijela do bytu charita, poté lékař a nakonec koroner. Až moc smutku a pláče pro tak malou dětskou dušičku, která se musela dívat, jak její maminka odchází v krutých bolestech.
I já bych si přála zemřít doma, ale v tomto případě bych tomu asi své děti nedokázala vystavit. Přála bych si, aby si mě pamatovaly živou a ještě alespoň trochu usměvavou.
A s jak těžkým pocitem odchází člověk, který tady musí zanechat své děti. Ten smutný fakt, že je neuvidí dostudovat, vdát se, jít se podívat na svá vnoučata…všemu je konec bez jakéhokoli varování.
Proč se tohle musí dít a proč to musí odnést tak malé nevinné děti? Mám pocit, že spravedlnost opět selhala.
Jaký názor máte vy?
