Článek
Svatojánská noc je z hlediska jarních obyčejů jedna z nejvýznamnějších nocí, důležitější než například noc prvomájová. V čase slunovratu šlo o skutečnou budoucnost a u zemědělců bylo třeba chránit sebe, rodinu, dům i okolí od zlých mocností, které v časech přelomů období vystupují z hlubin a mohou škodit, např. čarodějnice, a je nutno se před nimi opět chránit, tak jako o noci filipojakubské. K základním složkám svatojánských obyčejů patří oheň, voda a rosa, zeleň a nahota lidského těla.
Typickým prvkem této noci jsou svatojánské ohně, pálené na kopcích nad vesnicí, aby světlo z vatry ozářilo celou vesnici a tím pádem ji posvětilo. Protože kam dopadlo světlo svatojánského ohně, tam se nedostalo nic zlého. Ohně symbolicky představují slunce, které je v době letního slunovratu na vrcholu sil. Tyto ohně se pro získání síly přeskakují. Skákání přes oheň v páru mělo zajistit pevnou vazbu mezi mužem a ženou a šťastný vztah. Od ohně se zapalovala i stará košťata, kterými se pak kroužilo, nebo se vyhazovala do vzduchu. Kolikrát dotyčný mladík vyhodil koště do vzduchu, aniž zhaslo, tolik let měl zůstat zdravý.
O svatojánském věnečku
Věneček, který si děvče uvilo o svatojánském večeru z devatera kvítí a vložilo pod polštář, měl přivodit sen o budoucím ženichovi. Na Bydžovsku zase při trhání kvítí nesměly dívky na žádného promluviti a po příchodu domů ho vhodily buď oknem nebo otevřenými dveřmi do světnice, pak je sesbíraly a vložily pod podušku do postele. O kom se jim v noci zdálo, toho prý za muže dostaly.
Z devatera kvítí měly být i věnečky, které dívky před východem slunce házely do vody anebo v sadě. Věneček puštěný po svatojánské vodě, který odplul daleko, věstil odchod z vesnice, a ten, co se uchytil na větvi stromu, nebo zůstal u břehu znamenal opak. Potopil-li se věneček, dívka prý do roka zemře. Někde zase chlapci na loďkách s dlouhým bidlem věnečky chytali a který chlapec chytil věneček té které dívky, tak ten pár se měl podle lidové víry vzít. Na horách zase byl zvyk házet věnečkem přes hlavu, přes jabloň a pokud se věneček ve větvoví hned na poprvé uchytil, tak se měla dívka do roka vdát, kolikrát ale spadnul, tolik let dívka svobodná zůstala.
O svatojánské rose
Sbírání ranní rosy patří k dalším krásným prastarým svatojánským zvykům. Vykonával se časně zrána při východu slunce. Věřilo se totiž, že ranní rosa nasbíraná v den svatého Jána má omlazující, silně léčivou moc a prospívá kráse a mládí žen. Každá žena proto toužila svatojánskou ranní rosu mít. Mladé dívky i zralé ženy si uvázaly bílé plátýnko kolem kotníků a bosy se prošly po kvetoucí louce. Pomocí plátýnka tak sesbíraly ranní svatojánskou rosu. Mokré plátýnko od rosy pak vyždímaly do skleniček a uzavřely zátkou. Tekutina ve skleničce pak sloužila k léčení a potírání bolavých míst, ale také na vrásky.
Pohlednice, autor neznámý
O svatojánských bludičkách a divoženkách
Kdo chtěl o Svatojánské noci najít poklad, mohl narazit na bludičky, které by ho nalákaly do bažin nebo mohl také překročit bludný kořen a zabloudit. Bludičky tančí o Svatojánské noci po lesích, loukách a bažinách. Věřilo se, že člověk, který měl dobré srdce se jich však nemusel bát, bludičky pronásledovaly pouze zlé a nepoctivé lidi. Dobrým lidem bludičky poklad pomáhaly najít. Ale i tak bludičky provázely dotyčného až domů a dlouho se pak ještě dívaly do jeho oken. Říkalo se, že tato světýlka jsou duše zemřelých, nepokřtěných dětí, tzv. nekřtěňátek. Na zahnání bludiček prý neplatily modlitby a přání, ale nadávky a kletby.
O svatojánském zlatém kapradí a pokladu
Se sluncem a svatým Janem je u nás spojena také legenda o mytickém kapradí a jeho moci odhalit nám poklady země. Říká se, že na den svatého Jana kapradí rozkvétá zlatými květy, které se třpytí jako oheň. Kdo chtěl využít mocné síly matky Země, potřeboval získat kvítek z takového kapradí. Vypravuje se o něm, že kdo ho při sobě nosí, stává se neviditelným, rozumí řeči zvířat i stromů, může vídati, jak se duby scházejí k besedám, má ve všem štěstí, může dobývati poklady podzemní, zná tajné síly přírody a vidí budoucnost.
Kapradí se připisuje i další magická moc. Svinuté vrcholky mladého kapradí nasbírané o svatojánské noci u sebe ve škapulíři lidé nosili na ochranu před zlými silami. Nasbíraným a usušeným kapradím a jeho zapalováním se v období sucha přivolávaly deště.
Pohlednice z počátku 20. století, autor neznámý
O svatém Janu Křtiteli, který dal tomuto večeru pojmenování
Není jistě náhodou že sv. Jan Křtitel, jako významná osobnost církevních dějin dostal pro svůj svátek právě čas, kdy se uctívá slunce ve své kulminaci, ale i jiné živly, především voda, s níž harmonizuje jeho úděl „křtitele“ lidstva. Význam tohoto spojení může být svázán i s Janovou osobností. Svatý Jan Křtitel byl syn sv. Alžběty, tedy nejen křtitel, ale i bratranec Pána Ježíše. Je to vlastně i významový protipól svátku, který se slavíme o šest měsíců později, v prosinci: narození Ježíše Krista na den slunovratu zimního.
V lidových zvycích je chápán i jako patron tohoto času, spojující tajemství sil přírody a lidských tužeb. Však také všechny magické praktiky tohoto dne, lépe noci se zaštiťují Janovým jménem: svatojánské ohně, svatojánské čarování s vodou a milostnou touhou, svatojánská postýlka, svatojánské kvítí – svatojánská noc:
Kdes chodila dnešní noci? Sbírat bejlí na nemoci.
Kdopak s tebou chodil, kdo tě lesem vodil?
Nejmilejší přítel – sám svatý Jan Křtitel.
Zdroje:
www.ceskezvyky.cz, archiv Antonín ViK,
Čtvero ročních dob v lidové tradici: J. Langhammerová
Český rok od jara do zimy: M. Motlová
časopis Český lid, Časopis českého lékárníctva, 1895
kniha Český lid – Karel Pejml
