Článek
Byla noc a doma byl klid. Otec byl v hospodě, takže jsem si na tu krátkou chvíli dovolil cítit trochu bezpečí. Měl jsem před sebou důležitou písemku z češtiny, na kterou jsem se sice nepřipravil tak, jak bych měl, ale věnoval jsem se tomu alespoň trochu. Doufal jsem, že to napíšu alespoň na trojku. Ležel jsem v posteli, hlavou mi běžely literární termíny a jména autorů, které jsem si měl zopakovat. Přemýšlel jsem, jestli si ještě něco přečtu, ale oči se mi pomalu zavíraly. V tom tichu domu, kde nebyl křik ani těžké kroky, jsem cítil zvláštní klid. Klid, který byl pro mě vzácný. Tenkrát jsem netušil, že takové chvíle jsou jen přestávkou mezi bouřemi.
Otcův příchod mě nevzbudil, vzbudilo mě až jeho sprosté nadávání a křik. Křičel na mě nahoru do patra, kde jsem spal. Křičel na mě, ať jdu okamžitě dolů. Rychle jsem vystartoval z postele a při každém schodě, na který jsem vstoupil, se mi promítaly činnosti, které jsem měl splnit, a rekapituloval jsem, kde jsem udělal chybu.
Když jsem celý vyděšený přiběhl do koupelny, odkud otec křičel, došlo mi to. Zapomněl jsem vypustit vanu. Já hlupák. Srdce mi tlouklo jako o závod a první, co mě napadlo, bylo začít vysvětlovat. Když jsem ležel ve vaně, měl jsem už všechny činnosti splněné a chtěl jsem se už jen podívat na tu látku, ze které píšeme písemku. Když jsem ale ležel ve vaně nějakou dobu, zazvonil zvonek, a tak jsem rychle vyběhl z vany ven. Rychlostí blesku jsem se oblékl a utíkal ke dveřím, kde stála sousedka, která nám přinesla mléko, které jsem jí předchozí večer půjčoval. Tato informace není podstatná, jen zazvonila a poprosila, jestli náhodou nemáme mléko navíc, že jí nečekaně přijela dcera s vnoučaty a chce jim uvařit krupicovou kaši, a tak jsem jí podal jediné mléko, které jsme měli, a modlil se, aby zrovna otec nedostal chuť vytvářet cokoli z mléka. Vlastně je to podstatné – další den to zjistil a vynadal mi, že rozdávám z jeho zásob, aniž bych se dovolil. Přestože získal, sousedka přinesla zpátky mléko a plech bublaniny. Jak jsem tam tak stál ve dveřích, hned jsem kousek bublaniny ochutnal, abych jí mohl povědět, jak moc se jí to povedlo. Chvíli jsme povídali, já jí řekl o svém zítřejším testu z českého jazyka a taky jak jsem se na to málo připravil. Popřála mi štěstí a poradila, ať si lehnu a ještě si to v posteli přečtu, že se mi to lépe uloží do paměti. A tak jsem šel do postele s učebnicí, bylo mi asi 12 let, byl jsem roztěkaný a špatně jsem se soustředil. Často jsem zapomínal a nechával činnosti nedokončené. Dnes už vím, že má mysl byla přehlcená a bylo toho na můj dětský mozek moc. A žádné pochopení ani porozumění, jen stres a strach.
A tak jsem ode dveří šel rovnou nahoru do svého pokoje, dal jsem si „rande s učebnicí“ a usnul. Ze spánku mě vytrhl šok a když jsem se snažil celou tuto situaci popsat otci, který již měl kvalitní hladinku, okamžitě jsem byl umlčen fackou a následným pádem do napuštěné vany. Voda vycákla všude, což asi otce rozčílilo ještě víc, a začal mě ve vaně topit. Fascinuje mě, jak i v té opilosti dokázal dát pozor, aby mě neutopil. Anebo jsem měl jen štěstí. Vždy mě držel pod vodou, dokud jsem se mu nezačal křečovitě zarývat do rukou, v ten moment mě vždy vytáhl, řekl „nádech“ a pokračoval. Takto to udělal asi osmkrát, možná víckrát. Možná to trvalo pár minut, ale mně to připadalo nekonečné. Nakonec mě zachránilo až to, že se on sám vysílil natolik, že jsem se v mokré koupelně dokázal vysmeknout z jeho mokrých a zesláblých rukou a začal utíkat. Samozřejmě v tomto režimu se okamžitě rozeběhl za mnou, pravděpodobně s myšlenkou „cíl se musí trefit“.
Nedokázal jsem utéct. Ale funkci „gumového panáka“ jsem měl již kvalitně natrénovanou, a tak to nebylo tak nesnesitelné. To topení pod vodou bylo horší – to jsem do té chvíle neznal. Mlácení už jsem měl „natrénované“. Takže jen vypnout všechny svaly, vypnout mozek, nevnímat bolest a snažit se nepřistát hlavou na tvrdých předmětech. V tomto věku už jsem byl větší dítě, které už vypadalo jako malý dospělý, a tak se změnil i styl mlácení. Už bylo obohaceno o kopání do žeber, stehen, rukou. Párkrát mě omylem kopl i do hlavy, ale to si vždy uvědomil a začal se strachovat, jestli mi neublížil moc. Dnes, když to sepisuju, připadá mi to naprosto absurdní a neumím si představit, že bych toto páchal na dospělém člověku, natož na dvanáctiletém dítěti.
Skončilo to tentokrát dobře, nebyl jsem vyhozen na ulici, ani zmlácen moc, jen jsem musel jít uklidit tu povodeň a pak ještě za trest žehlit prádlo. Ráno jsem do školy samozřejmě zaspal, ale kupodivu, možná důsledkem toho adrenalinu, jsem napsal písemku z češtiny za jedna mínus. Takže alespoň nějakou pozitivní vzpomínku spjatou s touto událostí mám.
Pohled dnešníma očima
Dnes, když se ohlédnu, chápu, že nejhorší nebylo to fyzické násilí. Byla to bezmoc. Ten pocit, že se nemáte kam schovat, že neexistuje nikdo, kdo by vás ochránil. Jako dítě jsem si myslel, že jsem vinen – že kdybych nezapomněl vypustit vanu, nic z toho by se nestalo. Dnes vím, že žádné dítě nemůže nést vinu za násilí dospělého.
Topil mě, aby měl kontrolu. Aby mi dokázal, že rozhoduje o tom, jestli budu dýchat. To není výchova. To je mučení. A přesto se tehdy všechno zakrývalo slovem „výchova“. Nikdo nechtěl vidět, že v některých rodinách se místo lásky dýchá strach.
Dlouho jsem si myslel, že tyto vzpomínky musím potlačit. Že zapomenutí je způsob, jak přežít. Ale ono to nefunguje. Minulost se vrací, dokud ji člověk nepojmenuje a nepřijme. Dnes už to dokážu napsat – ne se strachem, ale s pochopením.
Otec ve mně zanechal rány, které se hojí celý život. Ale zanechal i něco jiného – hluboké rozhodnutí nikdy se k žádnému člověku nechovat tak, jak se on choval ke mně. A v tom je moje svoboda.
Dnes si to při sepisování vše prožívám znovu, už ale jinak - s odstupem a větším nadhledem a pochopením a hlavně - beze strachu a bezmoci. Možná se tomu říká regresní terapie, možná se to nazývá jinak, nicméně pomáhá to.
Předchozí povídky ze série „Ze života“:
