Článek
Mezi sporty s nejvyšším počtem předčasných úmrtí jednoznačně dominuje americký fotbal, následovaný boxem a bojovými sporty, včetně MMA. S bronzovou medailí pak odchází disciplíny motoristické. Pátráte, kde se umístila kulturistika? Je šestá. Překvapivě ji předehnala cyklistika a fotbal.
O svalovcích, kteří v touze po úspěchu na soutěžích prohráli to nejcennější, ale píší média v poměrně pravidelných intervalech. Sport charakterizovaný tvrdou disciplínou, pevnou vůlí a odhodláním tak přitahuje pozornost nejširší veřejnosti nejčastěji fatálními událostmi, v jejichž důsledku se nějaký závodník odebral na věčnost, ačkoliv se ještě ani zdaleka nepřiblížil seniorskému věku.
Až příliš mnoho mrtvých, kterým nebylo ani padesát
Kdybychom se zde měli alespoň stručně dotknout všech kauz za posledních několik dekád, byla by z článku obsáhlá kniha. Přesto si neodpustím alespoň letmý pohled na kulturistický hřbitov 21. století. Najdu na něm náhrobek sedmatřicetiletého Paula DeMayo, který zemřel na předávkování heroinem v roce 2005. Podívám se vedle - pouhých třiadvacet bylo Danielu Pozzimu, když v roce 2019 pár hodin po soutěži zkolaboval v hotelovém pokoji. Jeho trenér se tenkrát nechal slyšet, že byl Daniel dlouhou dobu na dietě s nulovým přísunem sacharidů a k tomu užíval látky, které mohly ohrozit činnost srdce.
O kousek dál se tyčí žulová vzpomínka na jednoho z nejúspěšnějších kulturistů konce minulého století. Nasser El Sonbaty měl na svém kontě řadu medailí z profesionálních soutěží a opakovaně startoval i na té nejprestižnější – Mr. Olympia. 20. března 2013 ho ale zradily ledviny, zemřel na renální selhání v pouhých sedmačtyřiceti letech. O osm měsíců později se k němu na hřbitově připojil i jeden z nejmohutnějších kulturistů všech dob Greg Kovacs. Jeho tělesná hmotnost překračovala hranici 180 kg a srdce ten nápor hmoty jednoduše nezvládlo. Měsíc před pětačtyřicátými narozeninami zemřel Greg na infarkt.
Celkem patnáct náhrobků udává jako rok úmrtí 2021. Leží tu vedle sebe Shawn Roden, kterého v šestačtyřiceti letech zabil infarkt, Orlando Galluci– také oběť infarktu, zemřel krátce před startem na soutěži a bylo mu teprve 38 let. Na soutěž se připravovala i sedmadvacetiletá Sofia Graham, která podle všeho zemřela ve spánku. Plicní embolie ukončila v tento osudný rok také život Andy Hamana (55). A nechybí zde ani vzpomínka na českou závodnici Alenu Hatvani. Šestačtyřicetiletá matka dvou dětí náhle zkolabovala jen pár hodin před začátkem soutěže. Pár měsíců před tím v rozhovoru pro sportovní časopis uvedla: „Jsem perfekcionista a vše, co dělám, se snažím dělat na maximum. Pracuji na tom, abych se jednou i já mohla stát pro někoho vzorem.“
Není jedinou českou zástupkyní, společnost jí zde dělá Jakub Šubrt. Ten zemřel 1. září 2020 na akutní selhání vnitřních orgánů. Ještě den před smrtí napsal ke svému postu na Instagramu: „Pamatuj, jestli chceš něco, co jsi nikdy neměl, tak musíš dělat něco, co jsi nikdy neudělal.“
Statistika, ze které mrazí
V roce 2023 zveřejnil server thebarbell.com statistiku, v rámci níž pracoval s rozsáhlou databází všech účastníků nejvýznamnějších profesionálních soutěží v kulturistice od roku 1965 do roku 2023. Z celkem 508 sportovců bylo v lednu roku 2023 442 naživu a 66 mrtvých. Při pátrání po příčinách úmrtí došli autoři k závěru, že úmrtí v důsledku poruch ledvin jsou u kulturistů výrazně častější, než tomu je v běžné populaci. Jednoznačně také vyplynulo, že vrcholoví kulturisté ve věku 20-44 let mnohem častěji umírají na selhání srdce či oběhového systému, než jejich vrstevníci, kteří se sportu na takové úrovni nevěnují.
Při cestě za super formou dávají v sázku úplně všechno
Nikdo nezpochybňuje jejich poctivé a tvrdé tréninky. Ale není možné přehlédnout ani arzenál látek, kterými si k tělesným proporcím pomáhají. Při pohledu na mohutné bicepsy asi většinu lidí napadne, že je to dílo dopingu. A následuje nezbytná otázka: A co dopingové testy?
Světová antidopingová agentura (WADA) už řadu let poukazuje na to, že se některé kulturistické federace sice tváří, jak dodržují antidopingovou politiku, ale třeba v roce 2018 prý federace IFBB odevzdala ke kontrole pouhých 171 vzorků. Oproti tomu Mezinárodní powerliftingová federace 787 vzorků a Mezinárodní vzpěračská federace dokonce 3238 vzorků.
Medaile, nebo život?
Nestranný pozorovatel by měl jasno. K úspěchu upřený závodník si ale často neumí srovnat priority. Nemůžeme se naivně domnívat, že by snad tito sportovci netušili, jakým způsobem anabolické steroidy ovlivňují jejich zdraví. Mohou vést k poruchám srdeční činnosti, zvýšení hladiny cholesterolu, poměrně typickým jevem je také hypertrofie (zvětšení) srdce. Zatímco některé potíže mohou po vysazení anabolik ustoupit, jiné přetrvávají. A zdaleka nejde jen o kardiovaskulární poruchy. Užívání anabolických steroidů je spojováno také s častějším výskytem rakoviny jater, s poruchami produkce testosteronu a dokonce s psychickými obtížemi.
Farmaka stojící za úspěchem těchto sportovců ale zdaleka nejsou tvořena pouze anabolickými steroidy. Kulturisté si aplikují dávky růstového hormonu, diuretik či dokonce inzulínu. A to je samozřejmě spojeno se značnými riziky. Než se v roce 1985 dostal na trh tzv. rekombinantní růstový hormon, byla k dispozici výhradně látka získaná z hypofýzy mrtvol. Stalo se ovšem, že určitá šarže léků byla kontaminována původcem Creutzfeldt-Jakobovy choroby (smrtelné neurodegenerativní onemocnění mozku). Toto riziko se nástupem rekombinantního růstového hormonu eliminovalo. Ale v osmdesátých a devadesátých letech minulého století došlo k několika nákazám HIV mezi kulturisty, kteří si půjčovali jehly při aplikaci steroidů.
Někteří kulturisté si navíc neváhají aplikovat i léky původně určené pro dobytek. V roce 2008 bylo publikováno několik odborných článků, které upozorňovaly na zneužití léků Finaplix/Finaplex obsahujících účinnou látku trenbolone. Sportovci uváděli, že jim přípravek pomáhal s nárůstem síly, objemu i s definicí svalů. A jevil se mnohem účinnější než některé humánní steroidy. Zdaleka tolik se už ale nechlubili tím, že má taková „terapie“ řadu vedlejších účinků, ať už šlo o vysoký krevní tlak, ztrátu chuti k jídlu, nevolnost, krvácení z nosu, zvýšenou agresivitu, padání vlasů, akné či zvětšení prostaty.
Výčet zakázaných látek, které prošly těly tisíců kulturistů, by byl neuvěřitelně dlouhý. Odborníci ovšem varují, že dalším krokem by mohla být genová terapie. Výhledově by se tak sportovcům nabídla možnost aplikovat si geny budující svalovou hmotu. V porovnání s takovým dopingem se pak „obyčejné“ steroidy jeví jako nevinné placebo. Zákaz genové terapie je v pravidlech Světové antidopingové agentury zakotven už od roku 2003 a podrobnější specifikace se dočkal v roce 2018. Všichni ale dobře víme, že taková opatření sportovce obvykle nezastaví. Stručný průřez některými dopingovými aférami můžete najít v článku Vítěz bere vše! I doping?
Charles Yesalis, profesor z Pennsylvania State Univeristy, který se dlouhodobě zabývá látkami zvyšujícími výkonnost, se údajně nechal slyšet: „Sport nikdy nebyl čistý.“ Jak moc skeptické je pak povzdechnutí, že nejspíš ani nikdy nebude?
Zdroje:
