Článek
Vidím to pořád. Dopoledne. V pracovní den. Když většina lidí sedí v práci, stojí u pásu nebo má ruce bolavé od dřiny, někdo si v teple kavárny míchá latté, scrolluje telefonem a tváří se, že svět mu něco dluží. A pak slyším tu větu, co mi zvedá tlak: „My jsme chudí.“
Chudí, ale každý den se kupuje káva za stovku. Občas dortík. Občas brunch. A k tomu cigarety, protože „bez nich se nedá“.
Chudoba není lifestyle. Chudoba je strach
Skutečná chudoba vypadá jinak. Je to počítání rohlíků, odkládání zubaře, protože „teď nejsou peníze“, panika z dopisu na poště, tiché noci, kdy člověk přemýšlí, jestli zaplatí tenhle měsíc nájem. Skutečná chudoba není ranní rituál v kavárně.
Jenomže u nás se rozjel nový sport: tvářit se jako oběť systému a zároveň si udržovat malé každodenní luxusy, na které se nějak „záhadně“ vždycky peníze najdou. Když máte na kafe každý den, rozhodně nejste na dně.
Dávky nejsou výplata. Jsou záchranná síť
Dávky mají smysl. Pro lidi v krizi. Pro nemocné. Pro rodiče, kteří se propadli v systému a potřebují se nadechnout. Jenže jakmile se z nich stane životní styl, začíná to smrdět.
Protože dávky neplatí „stát“. Platí je lidé, kteří vstávají do práce a odvádějí daně a pojistné. Lidé, kteří si kafe často musí odpustit, protože mají hypotéku, děti, závazky. A pak vedle nich sedí někdo, kdo jim klidně řekne, že „práce ho ničí“ a že „tohle je dneska normální“. Není. Je to výsměch.
Nejhorší je ta drzá moralizace
Mě nedráždí samotná káva. Ať si ji klidně dají. Mě dráždí ten přístup: „Vy, co pracujete, jste hloupí. My jsme to vychytali, protože se můžeme válet za vaše peníze“
Najednou jsou z nich experti na život, na psychiku, na „sebehodnotu“. Všude mají plná ústa toho, jak je systém zlý a jak oni nemají šanci. Přitom šanci mají, jen by ale museli být ochotní nést nepohodlí reality. Je jednodušší sedět v kavárně a hrát si na chudobu, než si přiznat, že problém je často ve vašich návycích, disciplíně a ochotě vůbec začít.
Ano, existují výjimky. Ale přestaňme je používat jako alibi
Jasně, někdo může být nemocný, v krizi, nebo dočasně v průšvihu. Ale když někdo bere dávky, nepracuje a denně sedí na kávě, není to chudoba. Je to drzost. A nejhorší je, že tím znevažuje ty, kteří jsou fakt na dně a třeba se stydí požádat o pomoc.
