Článek
Celý život byl jejich zlatíčko. Auto? Koupili mu. Barák? Přepsali mu. Průšvih? Zametli. Ale když přišlo na péči, najednou je „logické“, že se o ně postarám já. Protože mám víc empatie. Ne peněz, empatie.
Když se řekne „rodiče“, většina lidí si vybaví bezpečí, oporu, domov. Já vidím dvě unavené postavy, které stojí ve dveřích mého bytu s taškami v ruce a s pohledem, který říká jediné:
„My teď budeme tady. Postarej se.“
A zatímco oni se dívají prosebně, můj bratr si zrovna rezervuje letenky na třetí letošní dovolenou.
Ten stejný bratr, na kterého přepsali dům, zahradu, a dali bezúročnou „půjčku“, co se nikdy nevracela.
A teď jsem to já, kdo má platit tenhle účet.
Vždycky měl privilegia. Já mám teď mít zodpovědnost?
Jako dítě jsem byla „ta samostatná“. Co si vystačí. Co nepotřebuje pozornost. Co se ozve, až bude něco opravdu vážné. Zatímco on byl ten, komu se dávalo, i když si o to neřekl.
První mobil? On.
Řidičák? Zaplacený.
Pomaturitní cestování? Samozřejmě.
Já? Já si na všechno šetřila. A když jsem si dovolila něco naznačit, slyšela jsem:
„Ale ty přece nejsi závistivá. Ty jsi jiná.“
No jistě, jsem jiná. Teď mám být i opatrovnice. A protože mám o dva pokoje víc, tak mám být rovnou pečovatelský dům a samozřejmě na vlastní náklady.
A bratr? Prý by rád pomohl. Ale má toho hodně
Volal mi. Prý ví, že je to náročné. Prý by si je taky vzal, ale jeho žena „není zvyklá na hluk“.
A děti? Ty by prý babičku stresovaly.
A práce? Moc stresu, moc tlaku, málo prostoru.
Takže jako vždycky: on má důvody, já mám povinnosti.
Rodiče zapomněli, kdo jim opravdu zůstává po boku. Ale já nezapomněla, komu dali všechno.
Když jsem se zeptala, proč nejdou k němu, jen sklopili hlavu. Prý to není vhodné. Prý má své. Prý tam není místo.
Ale místo u mě – v malém bytě, s dvěma dětmi, manželem a rozpracovanou hypotékou – to se najde vždycky.
A najednou se nepočítá, kdo co kdy dostal. Najednou se počítá „láska“.
Jenže já nejsem charita.
A ani vzpomínky na dětství nejsou dost velké na to, abych tohle snášela.
Všechno jste dali jemu. Teď si taky zaslouží všechno – i s vámi
Neříkám, že je nemiluju.
Neříkám, že je nechci vidět.
Ale říkám, že když roky budovali budoucnost pro jedno dítě, nemůžou se na druhé obrátit jako na poslední možnost.
Nejsem jejich pojistka. Nejsem plán B.
A jestli bratr dostal výhody, tak ť si teď užije i realitu.
