Článek
Je mu třicet. Má občanku, na tváři vousy a v ruce ovladač od PlayStationu. Ne, tohle není parodie na nevydařeného chlapa z Tinderu. Tohle je můj bratr. Bydlí u mámy. Nepracuje. A přesto je všechno v naprostém pořádku. Tedy podle všech – jen já jsem prý bezcitná, chladná mrcha, co nechá chudáčka brášku napospas krutému světu. Chápete?
Velkej kluk, co se bojí života
Jeho denní rutina? Probudí se kolem jedenácté. Snídaně od mámy. Pak chvíli scrolluje TikTok, občas si postěžuje, že „se dneska necítí dobře“. Práce nikde. Životní směr taky ne. Prý „čeká na příležitost“. Zřejmě na tu, co zazvoní u dveří a přinese smlouvu, výplatu a odvahu v jednom balíčku.
A přitom nemá žádný zdravotní problém. Nic, co by mu bránilo vstát ráno a udělat něco užitečného. Jen se prostě rozhodl, že z něj bude profesionální čumil do obrazovky. A společnost mu to dovolila.
Když jsem řekla pravdu, spustilo se peklo
U stolu padla věta, že by bylo fajn, kdyby „rodina víc držela při sobě“. A já jen suše poznamenala: „To neznamená, že mám živit třicetiletýho chlapa.“ Následovalo ticho a pohledy. Máma zrudla. Bratr se urazil jako frustrovaná princezna. Teta mě obvinila, že jsem necitlivá. Prý bych měla být vděčná, že máme jeden druhého.
Jako vážně? Vděčná? Za co? Za to, že já tahám dvanáctky, abych zaplatila hypotéku, a on si zatím válí zadek na gauči? Za to, že zatímco já nestíhám ani oběd, on má čas filozofovat o tom, „jak je systém zkaženej“?
Nejde o peníze. Jde o princip
Ne, nejde o to, že bych mu nemohla koupit bagetu. Jde o to, že ze sebe dobrovolně dělá nekompetentního závisláka. A když to pojmenujete nahlas, spustí se morální hysterie. Protože přece láska je oběť. Jasně, ale co když se ta oběť očekává jen od jednoho? Co když zatímco vy obětujete čas, nervy a peníze, druhý jen pohodlně přijímá?
Tohle není rodinná solidarita. To je vydírání v citovém balení.
Máma mu žehlí i svědomí
A to nejhorší? Ta matka, která ho udržuje v tomhle režimu. Která mu pořád říká, že to bude dobré, že si časem něco najde, že si jen musí odpočinout. Maminky jsou totiž schopné klidně snést i vlastní život na oltář „chudáčka synáčka“, který se narodil s nešťastnou kombinací – nulovou motivací a obrovským egem.
A pak to hážou na nás. Na ty, kdo řeknou, že takhle to dál nejde. Že jsme unavení z toho, že zodpovědnost má vždycky jen jedna strana.
Víte co? Ať si ho klidně živí. Ať mu dávají kapesné, vaří mu krupicovou kaši a hladí ho po hlavě, když má „těžký den“. Ale beze mě. Já jsem totiž necitlivá. A pyšná na to. Protože někdy říct ne není krutost – ale obrana před psychickým a finančním vykrvácením.
Děkuji Erice za příběh.
