Článek
„Měli bychom mít jeden účet. Je to přece normální, jsme pár.“ Znělo to sladce. Dospěle. Jako krok vpřed. Jenže zatímco já jsem uvažovala o společné budoucnosti, on měl zřejmě na mysli hlavně pohodlnější přístup k mým výplatám. Nakonec jsem přikývla. Podepsali jsme formulář v bance, usmáli se na paní za přepážkou… a já si právě podepsala finanční ortel.
Výpověď? Náhoda? Sotva.
Sotva jsme měli účet, dostal výpověď. Jasně, stát se to může každému. Ale zrovna v den, kdy přišla moje první výplata na náš nový společný účet? Tomu se říká načasování. A víš co? Ani mě to nepřekvapilo. Už tehdy jsem totiž začínala tušit, že z prince na bílém koni se stal chlap, co mi ze zad sundá kabát – a prodá ho na Vinted, protože „by se mohl hodit nějakej cash“.
Psychická nepohoda? Nebo parazitismus?
Místo práce si dopřál pauzu. Prý si to potřebuje srovnat v hlavě. Chápu, ne každý zvládá životní změny hned. Ale on si to srovnával tak, že celé dny hrál na PlayStationu, objednával si jídlo z Wolt, kupoval si „doplněk stravy na energii“ za 800 Kč měsíčně a mně pak tvrdil, že nemá na benzin. Zato měl vždycky novou mikinu, nejnovější bezdrátová sluchátka a prémiové členství na Netflixu.
To všechno placené z mé výplaty.
Já dělám přesčasy, on kliká na „objednat“
Nešlo si toho nevšimnout. Peníze mizely rychleji než moje nervy. Zatímco já vstávala v šest, jela do práce, večer ještě na nákup, on si zatím vybíral nový batoh, protože „ten starý se mu už nehodí“. A když jsem mu řekla, že bychom si měli stanovit nějaký rozpočet, urazil se. Že prý „dělám, jak kdybych všechno platila já“. No ano. Protože já všechno platím.
Vztah jako obchodní past
Společný účet měl být symbolem důvěry. V našem případě to byla past. Nástroj, jak ze mě udělat sponzorku, ale bez lesku a díků. Když jsem se ozvala, že mi to vadí, dostala jsem přednášku o tom, že „peníze nejsou všechno“ a že „v pravém vztahu se nepočítá, kdo co přinesl“.
Ne partner. Přisátý parazit.
Můj chlap se stal mým nákladem. Finančním, emočním i existenčním. A nejhorší? Že se u toho cítil oprávněně. Jako kdyby bylo v pořádku žít z partnerky. Jako kdybych to měla chápat. Jenže ne, tohle není partnerský život. To je pohodlné vegetování na mém bankovním účtu.
Ať si najde práci. Nebo jinou ženu, co ho bude živit.
Nejsem jeho máma. Nejsem ani charita. A rozhodně nejsem dojná kráva, co bude do nekonečna mlčet a přikyvovat. Společný účet zruším. A příště si ho otevřu jedině s někým, kdo má rovnou páteř, ne jen nataženou ruku.
