Článek
Při nástupu mi dali smlouvu na tři měsíce. Personalistka vysvětlila, že firma je opatrná, ale s dobrými lidmi počítá dlouhodobě. Pokud se osvědčím, další smlouva prý bude samozřejmost.
Osvědčila jsem se rychle. Převzala jsem dva problémové klienty, dokončila projekt po kolegovi, který nečekaně odešel, a během uzávěrky zůstávala v kanceláři do večera.
Týden před koncem smlouvy jsem však stále nevěděla, co bude dál. Šéf mi nakonec poslední pracovní den položil na stůl další smlouvu. Opět na tři měsíce.
„Teď je nejistá doba,“ řekl. „Musíme být zodpovědní.“
Podepsala jsem. Potřebovala jsem práci.
Od vás očekáváme plné nasazení
Zatímco firma se mnou nechtěla plánovat dál než do konce čtvrtletí, ode mě očekávala naprostou oddanost. Když mě oslovil bývalý kolega s pracovní nabídkou, šéf se to dozvěděl a pozval si mě na pohovor.
„Doufám, že jsi mu jasně řekla, že jsi tady spokojená,“ prohlásil.
Připomněla jsem mu svou krátkou smlouvu. Odpověděl, že smlouva je jen administrativní věc a skutečná loajalita se pozná podle přístupu.
Podle stejné logiky jsem měla bez řečí přijímat práci navíc, rušit si soukromé plány a nezaobírat se tím, co bude za několik týdnů. Firma mi prý nabízí perspektivu. Jen ji odmítala dát na papír.
Hypotéku z příslibů nezaplatím
Po půl roce přišlo další prodlužování. Tentokrát mi smlouvu poslali dva dny před vypršením. Znovu na tři měsíce.
Mezitím jsem se snažila získat hypotéku. V bance mi řekli, že s pracovním poměrem končícím za několik týdnů bude situace složitější. Když jsem požádala vedení o smlouvu na dobu neurčitou, dozvěděla jsem se, že na ni zatím není vhodná chvíle.
O týden později nám ředitel na poradě vysvětloval, že firma potřebuje zaměstnance, kteří s ní spojí svou budoucnost.
V tu chvíli mi došla trpělivost. Jak jsem měla spojit budoucnost s někým, kdo mi ji dávkoval po devadesáti dnech?
Můj odchod byl prý zrada
Přijala jsem nabídku jiné firmy. Plat byl podobný, ale smlouva na dobu neurčitou. Když jsem to oznámila šéfovi, tvářil se osobně dotčeně.
„Po tom všem, co jsme do tebe investovali, jsem čekal větší loajalitu.“
Zeptala jsem se, proč tedy nebyli ochotní investovat do smlouvy delší než tři měsíce. Odpověděl, že jsem jim měla věřit.
Právě to byl celý problém. Firma chtěla mou důvěru bez záruky, mé nasazení bez jistoty a mou věrnost bez závazku. Jakmile jsem se zachovala stejně pragmaticky jako ona, najednou jsem byla neloajální.
Loajalita však není povinnost zaměstnance vůči logu na výplatní pásce. Je to vztah založený na vzájemnosti. Kdo si nechává otevřená zadní vrátka, nemůže se divit, že jimi jednou odejde ten druhý.
