Článek
Je zvláštní pozorovat, jak skupina lidí, která nejhlasitěji křičí, že „má málo“, nedokáže shodnout, kolik je tedy dost. Důchodci. Jedni tvrdí, že dvacet tisíc je almužna, druzí přiznávají, že jim stačí, protože mají vlastní dům, zahrádku a děti, které je občas pozvou na večeři. A pak jsou tací, kteří si hrají na chudáky, ale když otevřou peněženku, vysype se z ní víc pětitisícovek než z bankomatu v centru Prahy.
Všichni chtějí víc, ale z čeho?
Když se zeptáte důchodců na „spravedlivý“ důchod, odpovědi se liší o tisíce. Jedni říkají, že méně než 25 tisíc by byla urážka. Druzí, že stačí 18 tisíc, protože mají levný nájem a nepotřebují každý rok k moři. Ale ani jeden z táborů se nezamyslí, z čeho se to má platit. Jako by peníze padaly z nebe. Jako by generace, co dnes odvádí cca 40 % z výplaty na daních a odvodech, byla jejich neomezená kasička.
Realita vs. pocitová chudoba
Ano, jsou důchodci, kteří počítají každou korunu a žijí z ruky do pusy. Ale pak jsou ti, co mají slušný důchod, příjem z pronájmu, našetřeno z doby, kdy byt stál třetinu toho, co dnes, a ještě si nárokují všechny možné slevy a příspěvky. A když se jich zeptáte, zda by byli ochotní přiznat, že se mají vlastně dobře, otočí téma na „drahou elektřinu a drahé máslo“. Pocitová chudoba je totiž v Česku sport.
Když se staré časy hodí
Při debatách o důchodech zaznívá pořád dokola: „My jsme celý život pracovali!“ Ano, ale v době, kdy se za pět let splatil byt, kdy se na dovolenou u moře jezdilo za měsíční plat a kdy zdravotnictví i školství bylo prakticky zadarmo. Dnešní generace maká stejně tvrdě,, často i mnohem tvrději ale bydlení je nedostupné, nájmy jsou likvidační a stát jim bere skoro polovinu výplaty. Jenže to už v debatě o „spravedlivém“ důchodu nikoho nezajímá.
Kde je ta spravedlnost?
Otázka „optimálního“ důchodu se tak mění v soutěž o to, kdo si umí hlasitěji říct. A přiznejme si – i mezi důchodci jsou sobci. Ti, kteří by nejraději dostávali přes 30 tisíc a o generaci po nich se nezajímají. Ti, kteří při volbách křičí o solidaritě, ale když přijde řeč na to, že by se měly zvednout odvody bohatším seniorům, vytáhnou kartu „diskriminace starých lidí“.
Pravda, kterou nikdo nechce slyšet
Možná by bylo fér, aby důchod nebyl „rovný pro všechny“, ale odrážel reálné potřeby a majetkové poměry. Proč má mít důchod 22 tisíc ten, kdo vlastní dva byty a chatu? A proč má někdo s holým zadkem žít z 13 tisíc? Jenže tahle debata je nepopulární – zvlášť mezi těmi, kteří by na ní prodělali. A tak se raději všichni tváří, že neví, kolik je „dost“. Protože dokud se to neřekne nahlas, můžou křičet, že mají málo, a dál si užívat svých „skromných“ důchodcovských jistot.
