Článek
Nula korun. Přesně tak se finančně podílí můj muž na našem společném životě. A přesto má potřebu mi vykládat, co je správně, jak bych měla vychovávat děti, kde mám šetřit a co si můžu dovolit. Jeho příspěvek do domácnosti končí u spotřeby teplé vody a nadávání na kvalitu večeře. Ale když přijde řeč na rozhodnutí, stoupne si jako kohout do dveří a prohlásí: „Já jsem tu chlap, já rozhoduju.“
Všechno platím já. Ale on má názor na všechno
Když jsem si ho brala, věřila jsem, že budeme rovnocenní. V práci, v domácnosti, ve financích. Jenže z rovnosti se postupně stal vtip. Já chodím do práce, platím nájem, složenky, jídlo, školku. On? Přece přispívá svým „mužským pohledem“ na život.
Má spoustu času. Ale neumí vzít do ruky vysavač. Dovede mě poučovat, jak „dneska děti moc zlobí“, ale když jeden z nich zvrací a druhý řve, zázračně potřebuje „chvíli klidu“.
Hlava rodiny jen když se to hodí
Jakmile se někde řeší peníze, muž se stáhne. „To je pod jeho úroveň.“ Když se řeší problémy s dětmi, najednou neví, co říct. Ale jakmile přijde řeč na to, co bych měla nebo neměla dělat já – v tu chvíli má názor na všechno.
„Já jsem chlap, já tu udávám směr.“
Ano, drahý. Udáváš leda tak směr k lednici, k televizi a zpátky do křesla.
Ženská, která všechno táhne
Tuhle jsem se ho zeptala, jestli se mu zdá normální, že všechno platím já.
Jeho odpověď? „Ale ty si přece na to potrpíš, ne? Mít všechno pod kontrolou.“
Ne. Nepotrpím. Jen prostě někdo musí fungovat, když on nefunguje. Někdo musí zaplatit nájem, když on „zrovna nemá.“ Někdo musí koupit dětem boty, když on „zvažuje, že zase něco rozjede.“
Nejsem služka ani sponzor
Přestala jsem mít slitování. Nejsem banka. Nejsem provozní oddělení. Nejsem terapeutka, která má pochopení pro to, že „chlap to má dneska těžké“.
On není hlava rodiny. On je pasažér. A čím dál víc mi přijde, že neplatící.
Hlavu rodiny nedělá pohlaví. Dělá ji zodpovědnost. Tahle hlava rodiny jsem já, i když o to ani trochu nestojím.
Děkuji Alici za příběh.
