Článek
S tchyní jsme nikdy neměly ideální vztah, ale dlouhé roky jsme spolu vycházely.
Zlom přišel až po narození našeho syna Matěje.
Tchyně ho miluje a nikdy bych netvrdila opak. Jen má problém respektovat, že jeho rodiče jsme my.
Když jsem řekla, že nechci dávat ročnímu dítěti sladkosti, tajně mu přinesla čokoládu. Když jsme chtěli, aby šel večer spát v osm, u babičky byl vzhůru ještě v jedenáct.
„U babičky přece pravidla neplatí,“ smála se.
Mně to vtipné nepřipadalo.
Situace se zhoršovala. Před synem zpochybňovala naše rozhodnutí a několikrát mu dovolila něco, co jsme výslovně zakázali.
Po poslední hádce jsme se s manželem shodli, že Matěj zatím nebude s babičkou sám.
Kontakt jsme jí nezakázali. Mohla k nám přijít, mohli jsme se sejít na výletě nebo u ní. Jedinou podmínkou bylo, že u toho bude jeden z nás.
Myslela jsem, že to přijala
Tchyně se urazila.
Řekla, že z ní děláme nebezpečného člověka a že přece vychovala dvě děti.
Manžel jí několikrát vysvětlil, že nejde o její schopnost postarat se o dítě. Jde o to, že opakovaně ignoruje naše pravidla.
Několik týdnů se neozvala.
Pak začala chodit na návštěvy a zdálo se, že jsme našli nějaký kompromis.
Až jednou Matěj při večeři úplně mimochodem řekl:
„Babička říkala, že mi příště přinese to autíčko.“
Zeptala jsem se, kdy s babičkou mluvil.
„Dneska ve školce.“
Nejdřív jsem tomu nevěřila
Myslela jsem, že si spletl den.
Jenže Matěj začal vyprávět, že babička přišla k plotu zahrady, povídala si s ním a dala mu malý sáček bonbonů.
Zavolala jsem do školky.
Učitelka mi potvrdila, že tchyně tam opravdu byla. Údajně řekla, že jde kolem a chtěla vnuka jen pozdravit.
Nebyl to první případ.
Podle Matěje za ním přišla už několikrát.
Když jsem tchyni zavolala, vůbec nechápala, proč se zlobím.
„Já ho nikam neodvádím. Jen si s ním povídám.“
Připomněla jsem jí naši dohodu.
Odpověděla, že jí nemůžu zakázat vidět vlastního vnuka.
Manžel se tentokrát postavil za mě
Toho jsem se trochu bála. Je to přece jeho máma a nechtěla jsem ho stavět mezi nás.
Jenže když zjistil, že chodí za Matějem bez našeho vědomí, rozzlobil se ještě víc než já.
Řekl jí, že největší problém už dávno nejsou sladkosti nebo pozdní spaní.
Je jím to, že jsme stanovili jasnou hranici a ona místo respektování hledá způsob, jak ji obejít.
Tchyně tvrdí, že trestáme hlavně Matěje.
Podle ní dítě nechápe naše dospělé spory a připravujeme ho o babičku, kterou má rád.
A v jednom má pravdu.
Matěj ji opravdu rád má.
Právě proto je to tak těžké
Kdyby byla k synovi zlá nebo se o něj neuměla postarat, rozhodování by bylo jednoduché.
Jenže ona je babička, která si s ním staví lego, čte mu pohádky a dokáže s ním dvě hodiny hledat brouky na zahradě.
Když se zeptá, proč nemůže jet k babičce na víkend jako dřív, nevím, co mu říct.
Nechci z něj dělat prostředníka našeho konfliktu.
Současně ale nechci, aby se naučil, že když máma a táta něco zakážou, stačí se s babičkou domluvit tajně.
Ve školce jsme proto požádali, aby personál tchyni neumožňoval kontakt se synem bez našeho vědomí.
Tchyně to považuje za ponižující.
Rodina říká, že přeháním
Část příbuzných stojí na její straně.
Podle nich bych měla být ráda, že má Matěj babičku, která o něj stojí. Slýchám, že některé děti prarodiče vůbec nemají a já jednomu z nich bráním ve vztahu s vnukem kvůli několika bonbonům.
Jenže kvůli bonbonům to není.
Kdybych teď ustoupila, znamenalo by to, že naše hranice platí jen tehdy, když s nimi tchyně souhlasí.
A tak jsme zatím rozhodnutí nezměnili.
Tchyně Matěje vídat může. Jen ne sama.
Nevím, jak dlouho to tak zůstane. Ráda bych jí jednou zase důvěřovala natolik, abych syna bez obav poslala k babičce na víkend.
K tomu ale podle mě nestačí říkat, že rodina má držet pohromadě.
Důvěra totiž nevzniká tím, že jeden člověk přestane nastavovat hranice.
Vzniká tím, že je ten druhý začne respektovat.
