Článek
Za zavřenými dveřmi pokoje ležela žena, která nesměla křičet ani přivolat lékaře. Pomáhala jí sousedka, porodní bába nebo někdo, o kom se šeptalo, že „to umí zařídit“. Žádná sterilita, anestezie ani jistota, že zákrok přežije. Jen strach, bolest a vědomí, že pokud se něco pokazí, může následovat nemocnice, policejní výslech i soud.
Taková byla realita části československých žen před legalizací interrupcí. Zákaz zákroků totiž nezpůsobil, že by nechtěná těhotenství zmizela. Pouze je přesunul do ilegality.
Za potrat hrozilo vězení
První Československá republika převzala rakouský trestní zákon z roku 1852. Ženě, která podstoupila interrupci, mohl za dokonaný čin hrozit trest od jednoho do pěti let vězení. Postihováni byli také lékaři a další lidé, kteří jí pomáhali. Lékař navíc riskoval ztrátu oprávnění k výkonu povolání.
Nový trestní zákon z roku 1950 sankci pro samotnou ženu zmírnil na nejvýše jeden rok odnětí svobody. Člověku, který zákrok provedl nebo k němu pomohl, však nadále hrozil trest od jednoho roku do pěti let.
Povolené byly jen úzce vymezené případy, například vážné ohrožení života či zdraví ženy nebo těžká dědičná nemoc rodiče. Sociální důvody zákon neuznával. Komunistický režim totiž vycházel z představy, že odstraněním kapitalistické bídy zmizely také důvody, proč by žena nemohla dítě vychovat. Skutečný život byl pochopitelně složitější.
Bohaté ženy měly lékaře, chudé riskovaly nejvíce
Interrupce se tajně prováděly i přes hrozící tresty. Retrospektivní odhady jejich počtu za první republiky se výrazně liší, pohybují se však v desítkách až stovkách tisíc ročně.
Ženy s penězi mohly vyhledat lékaře ochotného porušit zákon. Cena zákroku se kolem roku 1930 pohybovala přibližně na úrovni měsíčního platu kvalifikovaného dělníka. Pro chudou služku, tovární dělnici nebo nezaměstnanou ženu byla taková částka nedosažitelná.
Právě ony se nejčastěji obracely na nekvalifikované osoby nebo se pokoušely těhotenství ukončit samy. Zkoušely bylinné odvary, fyzické vyčerpání, údery do břicha i zavádění nejrůznějších předmětů do těla. Následkem bývalo silné krvácení, poranění vnitřních orgánů, zánět nebo sepse.
Některé ženy zůstaly neplodné. Jiné zemřely dříve, než se odhodlaly vyhledat lékařskou pomoc. Příjezd do nemocnice totiž mohl zachránit život, zároveň však odhalit nelegální zákrok.
Lékaři se ptali, policie vyšetřovala
Když se žena po nepovedeném potratu dostala do nemocnice, musela vysvětlovat, co se stalo a kdo jí pomáhal. Přiznání mohlo ohrozit nejen ji, ale také sousedku, porodní bábu nebo lékaře.
Přesto nebyly odsouzeny všechny vyšetřované ženy. Podle historičky Vivian Šefrny se za první republiky objevovaly stovky obvinění ročně, skutečně potrestána však byla přibližně šestina obviněných. Zákon byl přísný, jeho uplatňování ale naráželo na obtížné dokazování i na skutečnost, že tajné interrupce byly velmi rozšířené.
Rok 1957 přinesl zásadní změnu
Zákon přijatý v prosinci 1957 výslovně přiznával, že pokoutní zákroky poškozují zdraví a zabíjejí ženy. Interrupce se mohla nově legálně provést v nemocnici, ovšem pouze se souhlasem ženy a po předchozím povolení zvláštní komise.
Vedle zdravotních důvodů se začala posuzovat také sociální situace. Mezi uznávané okolnosti patřil například rozvrat rodiny, nejméně tři děti, obtížná situace neprovdané ženy nebo ohrožení životní úrovně.
Nebyla to však ještě svobodná volba. Žena musela před cizími lidmi vysvětlovat své intimní vztahy, finance a rodinné poměry. Na malém městě mohli v komisi sedět lidé, kteří znali ji, jejího manžela i rodiče. Komise sice podle historičky Kateřiny Liškové schválily přibližně 95 procent žádostí, samotné projednávání však mnoho žen vnímalo jako ponižující.
O vlastním těhotenství začaly rozhodovat až na konci socialismu
Interrupční komise fungovaly až do konce roku 1986. Nový zákon účinný od ledna 1987 umožnil ženě požádat o ukončení těhotenství do dvanáctého týdne bez obhajování sociálních důvodů před komisí.
Cesta od pokoutního zákroku v cizím bytě k bezpečné nemocniční péči trvala desítky let. Zákaz po celou dobu nedokázal interrupce odstranit. Rozhodoval pouze o tom, zda žena podstoupí zákrok v rukou lékaře, nebo bude riskovat zdraví, svobodu a někdy i vlastní život.
Historické údaje vycházejí z dobových předpisů, zejména zákona z roku 1957, jeho prováděcí vyhlášky a zákona z roku 1986, dále z odborného přehledu Akademie věd ČR a rozhovoru Českého rozhlasu s antropoložkou Vivian Šefrnou.
