Článek
Vypadalo to slibně. Hezký podnik, čisté ubrusy, jídla s francouzskými názvy, co zněly jako poezie. „Confit de canard s bramborovým pyré a glazovanou zeleninou.“ Na papíře kulinářská extáze. Ve skutečnosti? Kačena vysušená jak papundekl, pyré hrudkovité, zelenina rozblemcaná a mdlá.
V tu chvíli jsem si vzpomněla na babiččinu kuchyň. A poprvé v životě mi došlo, že v menze jsem jedla chutněji. Jenže tady si za tohle „umění“ řekli 1425 korun. Bez pití. Bez studu.
Zvedla jsem obočí. A účet zůstal ležet.
Když jsem si zavolala číšníka, přišel s úsměvem, který se okamžitě změnil, když jsem pronesla: „Omlouvám se, ale tohle jídlo nebylo v pořádku a nebudu ho platit.“ Ztuhnul. A s ním celý podnik.
„Paní, to není možné. Vy jste to snědla.“
„Ne, já to ochutnala a zbytek nechala. Nehladověla jsem. Odmítla jsem se trápit.“
„Ale kuchař…“
„…ať si to dá sám.“
Pak to začalo lítat
Z kuchyně vyběhl vousatý šéfkuchař s výrazem mesiáše, kterému jsem urazila mísu poslední večeře. A začal na mě: „Tohle není fastfood, paní! My tady vaříme srdcem!“ No, vaše srdce chutnalo jako podrážka, odpověděla jsem v duchu. Nahlas jsem řekla jen: „A já platím mozkem. A ten říká – ne.“
Do toho se začali otáčet hosté. Někteří kývali hlavou. Jiní se krčili, aby nevypadali, že poslouchají. A pak se to stalo. Vedle sedící pár se zvedl, nechal nedojedené talíře a bez jediného slova odešel. Prostě jen beze slova odešel. A zanechal po sobě trapné ticho. A dvě netknuté kachny.
Právo na kvalitu, ne poslušnost
Všichni jsme zvyklí být ovce. Zaplatit, i když to stojí za starou belu. Protože se to přece „nedělá“. Jenže, já už se tím zastrašit nenechám. Nejsem chodící peněženka. Nejsem tu proto, abych platila za chyby kuchaře a lenost managementu. Pokud očekávají zaplacení, ať dodají kvalitu. A když nedodají? Ať si to klidně sní sami. Já si totiž objednala jídlo. Ne trapnou parodii.
Jak to skončilo?
Nakonec mi číšník řekl, že „to nechají být“, ale že „příště ať jdu jinam“. Přikývla jsem. Příště půjdu. A s sebou vezmu i své přátele.
