Přijímačky na SŠ zvládnou jen ti nejlepší a rodiče se můžou zbláznit

Pro hodně mladých lidí jsou přijímačky na střední školu první zásadní životní zkouška. Poprvé si zkusí, jak na tom doopravdy jsou a dělají důležitý krok pro zbytek svého života. Bohužel někdo to podělá hned v začátku. Protože ta cesta se začne psát mnohem dříve, než si zasednou k přijímačkovému testu.

Nejdříve musíte rozeslat přihlášky a už jen výběr střední školy hraje obrovskou roli. Máte průměrné známky, ale hlásíte se na populární školu s velkým převisem? Pokud nezvládnete přijímačky „jako pánbůh“, tak moc šancí nemáte. Obzvláště pokud hrají roli i vysvědčení z druhého pololetí osmičky a prvního pololetí devítky. Položte si otázku, jestli chcete tohle risknout a pokud přijímačkami neprojdete, tak zoufale hledat nějakou střední, kde byte se „upíchli“ nebo raději hned na začátku zvolit kompromis, mezi tím co nejvíc chcete a tím, na co máte. Nejhorší jsou rodiče, kteří si nejsou schopni přiznat skutečné schopnosti a limity svých dětí a mají přehnaně ambiciózní očekávání a nejsou schopni smířit se s realitou. Svým nátlakem tak mohou své potomky přimět k osudové chybě.

Osobně jednotný přijímačkový základ vítám. Nemám nic proti tomu, aby si tam pak jednotlivé školy dodaly i to, co preferují. Myslím si ale, že úroveň matematiky, češtiny a cizího jazyka by měla být nastavená pro všechny stejně. Přijde mi to spravedlivé, protože i když se úroveň vzdělání na jednotlivých školách liší, tak je všeobecně známé, co se na přijímačkách vyžaduje, jsou k dispozici testy z předchozích let, doporučené učebnice, cvičebnice a pokud vaše škola není na dostatečné výši, můžete se připravovat sami. Osobně jsem na doučování nikdy ani nepáchla, ale když mě čekali přijímačky, využila jsem nabídku naší matikářky a půl roku jsem každé ráno v pátek chodila na extra hodinu pro budoucí středoškoláky. Tam jsme probírali obtížné příklady, které nemělo cenu řešit v hodině, protože zbytek třídy by je nebyl schopný pochopit a ještě by nás rušili. Češtinářka to řešila tak, že připravovala rovnou dvě úrovně cvičení, jedno pro ty, co se hlásili na střední a duhou pro ty, kteří šli na učňák a v tu dobu už věděli, že jsou přijatí a bylo jim všechno fuk.

Osobně na tu dobu vzpomínám hrozně ráda. Bylo mi patnáct a ještě jsem byla přesvědčená, že na dosaženém vzdělání záleží naše budoucí úspěchy v životě. Před očima všech jsme se formovali na elitu a ty druhé, kteří skončili na účňáku a nikdo od nich už očividně nic neočekával. Tehdy jsem byla šťastná, že jsem skončila na správné straně dělící čáry a až o mnoho let později mi došlo, že na dosaženém vzdělání zase až tak nezáleží. Na to je na světě příliš mnoho úspěšných firem, které založili vyučení lidé nebo dokonce lidé se základním vzděláním. Na druhou stranu, na vzdory tomu, jak to ve světě funguje, to na mé základce dopadlo přesně tak, jak tvrdili učitelé. Někteří z nás cestují, podnikají a dělají si co chtějí a druzí chodí na dvanáctky do fabrik a po návratu z práce si u televize otevřou pivko.