Článek
Dostali jsme od rodičů finanční dar. Peníze, které nám měly pomoct. Jenže jen do chvíle, než jsme řekli pravdu. „Děkujeme, ale potřebujeme 300 000 Kč, aby to skutečně řešilo naši situaci.“
A co udělali naši rodiče? Myslíte, že nám těch 100 000 Kč přidali? Tak to ani omylem, vzali si ty peníze zpátky!
Ne, to není vtip. To je realita. Místo toho, aby nám pomohli, jak tvrdili, nám vmetli do tváře, že jsme nevděční, chamtiví a že pokud si dovolíme říct, že nám něco nestačí, nemáme dostat nic!
Jak tohle dává smysl? To jako fakt existuje kategorie „podmíněný dar“, kdy se nesmí říct, že něco není dostatečné?
Nechali nás v tom. Hodili zpátečku. A ještě se tvářili jako oběti.
Pomoc? Nebo hra na bohy?
Tohle nikdy neměla být pomoc. Byl to test.
Test naší poslušnosti, naší pokory, naší ochoty držet hubu a krok. „Buďte rádi, že vám něco dáváme. A neopovažujte si říct o víc.“
Co na tom, že jsme jim vždycky pomáhali? Že jsme nikdy nečekali, že nás budou financovat? Co na tom, že kdybychom mlčeli, 200 000 Kč bychom si nechali a oni by měli pocit, jak jsou velkorysí, ale nám by to bylo k ničemu?
Ne, my jsme řekli pravdu. A to se neodpouští.
Peníze jako nástroj kontroly
Rodiče, kteří darují peníze, ale pak očekávají naprostou vděčnost, poslušnost a tupé přijímání jakékoliv částky, nepomáhají. Oni manipulují.
Takhle si představují vztah?
Dáme vám něco, ale nesmíte o tom říct ani slovo, nesmíte chtít nic navíc, nesmíte si dovolit ani náznakem naznačit, že vám to nestačí.
Protože pokud ano… trest vás nemine.
A ten trest přišel. Vzali si ty peníze zpátky. Jako by nám nikdy nic nedali. Jako by se nikdy nic nestalo. Jako by nám tím vlastně udělali laskavost – že nás „ochránili“ před vlastní nevděčností.
Takže v konečném důsledku jsme nejen bez těch 300 000 Kč. Ale i bez těch 200 000 Kč. A hlavně – bez jakékoliv iluze, že naši rodiče chápou, co znamená skutečně pomáhat.
Nejsme jejich otroci
Peníze nejsou měřítkem lásky. A pokud ano, pak tahle láska nestojí za nic.
Nikdo by neměl dávat dary s podmínkami. Pokud něco dávám, tak to dávám proto, že chci pomoct nebo udělat radost – ne proto, abych tím někoho ovládal.
Jenže to rodiče nikdy nepochopí. Oni se rozhodli hrát si na bohy, kteří rozdávají drobky a sledují, kdo se k nim vrhne jako první.
No, my jsme se nevrhli. My jsme řekli, že 200 000 Kč nestačí. A tak jsme přišli o všechno. A víte co?
Lepší být bez peněz než pod jejich kontrolou.
Protože jedno je jisté – příště už si od nich nevezmeme ani korunu. Až budou na stará kolena potřebovat pomoc, můžeme jim odpovědět stejně:
„Návštěva jednou týdně vám nestačí? Tak to nebudeme jezdit vůbec!“
