Škola už nic nenaučí. Dnešní maturanti neumí ani vyjmenovaná slova, ale chtějí miliony

Nedávno k nám přišel na pohovor dvaadvacetiletý maturant. V životopise měl napsáno, že je „flexybylní“, samostatný a ovládá češtinu na výborné úrovni. Během rozhovoru mi vysvětlil, že hledá práci s nástupním platem alespoň padesát tisíc korun.

Do dvou let se chtěl stát vedoucím a později vydělávat milion ročně. Na ambicích není nic špatného, proto jsem mu dala jednoduchý úkol: napsat krátkou odpověď zákazníkovi, který reklamoval opožděnou zásilku.

V šesti větách udělal devět chyb. Špatně napsal slovo „brzy“, zaměnil „mě“ a „mně“ a čárky považoval zřejmě za dobrovolnou výzdobu. Zákazníkovi navíc oznámil, že za zpoždění nemůžeme, takže si musí počkat.

Když jsem se ho zeptala, zda by text před odesláním upravil, odpověděl, že pravopis dnes stejně hlídá počítač.

Nejde o jeden nepovedený pohovor. Někteří absolventi neumějí vypočítat procenta, nerozumějí jednoduchému grafu a nedokážou shrnout stránku textu vlastními slovy. Když dostanou přesné zadání, přečtou první dvě věty a zbytek odhadnou.

Přitom všichni prošli školní výukou. Psali testy, dostávali známky a nakonec získali maturitní vysvědčení. Jak je tedy možné, že si ze školy neodnesli ani základy, bez kterých se v běžné práci neobejdou?

Možná se učili hlavně projít testem. Informaci si našli, na chvíli zapamatovali a po zkoušce zapomněli. Nikdo po nich důsledně nechtěl, aby ji dokázali použít.

Moje generace měla opačný problém. Často jsme uměli víc, než jsme si troufli přiznat. Dnešní mladí se umějí prodat, i když zatím nemají co nabídnout.

Na pohovoru bez zaváhání požadují vysoký plat, práci z domova a rychlý kariérní postup. Když se ale zeptám, jakou konkrétní hodnotu za tyto podmínky přinesou, slyším slova jako kreativita, energie a potenciál.

Potenciál je užitečný. Faktury se však platí za výsledky.

Bylo by laciné tvrdit, že celá mladá generace je neschopná. Potkávám i výborné absolventy, kteří se rychle učí, přemýšlejí a umějí přijmout kritiku. Právě na nich je vidět, že věk není ten problém.

Problém je systém, který roky snižuje nároky a každé selhání vysvětluje stresem, nevhodným zadáním nebo nedostatečnou motivací. Dítě postupuje dál, i když něco neumí, a ve dvaceti poprvé zjistí, že snaha a výsledek nejsou totéž.

Mladí mají právo chtít dobrý plat. Nejdřív ale musejí nabídnout práci, která takovou hodnotu má. Milionový příjem není odměna za sebevědomí ani za maturitní vysvědčení. Je to cena za schopnosti, odpovědnost a výsledky.

A ty se nedají nahradit ani motivačním profilem na sociální síti, ani větou, že vyjmenovaná slova už dnes přece nikdo nepotřebuje.