Článek
Bydlet ve „společné domácnosti“ zní jako starosvětský eufemismus pro peklo na zemi. Když jsem se stěhovala s manželem do jeho rodného domu, měla jsem pocit, že to zvládnu. Naivní holka. Dnes vím, že za celou tu dobu jsem tam nebyla partnerka jeho syna. Byla jsem nájemník bez práv, hudební parazit a vetřelec, který nesmí dělat hluk.
Miluju klavír. Hra na něj pro mě není jen koníček, je to terapie, návrat k sobě, prostor, kde si můžu dovolit cítit. Ale to by musel mít tchán srdce, aby to pochopil. Když jsem si chtěla pořídit klavír, protože jsme konečně měli volný pokoj, zakázal mi to. Prý že by ho to rušilo. Prý že dům je pořád jeho a on si nepřeje, aby tady někdo „cvakal do klapek“.
Neřekl to s nadhledem. Neřekl to s respektem. Řekl to jako despota, který je zvyklý, že se jeho slovo nezpochybňuje. Jako chlap, který celý život potřeboval mít poslední slovo a doma především ticho. Ticho žen. Ticho emocí. Ticho svobody.
Je to jeho dům. Ale žiju tu i já
S manželem jsme si mysleli, že nám to ušetří peníze. Dvougenerační dům, dvorek, zahrada, dvě patra. Jenže za každou ušetřenou korunu platím kusem své důstojnosti. Nejsem vítaná, když přijdu pozdě z práce. Nejsem vítaná, když si pustím hudbu. A klavír? To už by byl přímo atentát na jeho božský klid.
Chtěla jsem si ten nástroj koupit z vlastní výplaty. Nepotřebuju na něj příspěvek, nepotřebuju pomoc se stěhováním. Chtěla jsem jen respekt. A slyšela jsem jen tohle: „U mě v domě se hrát nebude. Pokud chceš klavír, běž si bydlet jinam.“
No není to krása? Sedím ve svém pokoji v domě, kde mě nikdo nechtěl, a přemýšlím, kolik lidí tohle žije. Kolik žen dýchá potichu, vaří potichu, miluje potichu a hraje si jen na to, že mají domov. Ve skutečnosti jen trpně obývají prostor, který jim kdykoli může být připomenut jako cizí.
Tohle není o klavíru. Tohle je o kontrole
Když muž zakazuje ženě, aby si domů přinesla něco, co miluje, není to o hluku. Je to o moci. O tom, kdo má právo rozhodovat, co je „v pořádku“ a co ne. Klavír je jen symbol. Záminka. On si zvykl, že o všem rozhoduje. A já jsem si dlouho zvykala, že musím ustupovat.
Ale tohle je konec. Nechci žít v domě, kde se hraje jen podle jedné noty. A kde tu notu určuje někdo, kdo už dávno zapomněl, že dům není jen stavba – ale prostor, kde by se mělo žít. Svobodně. Hlasitě. Vesele. I falešně. Protože taková je hudba života.
A pokud se někomu nelíbí, že žena chce hrát – ať si jde sednout do sklepa. A zamkne se tam sám. Protože já už ticho poslouchat nebudu.
