Nežijte podle někoho jiného a určete si dlouhodobé priority

Když jste se dneska pustili do práce, vybrali jste si první úkol podle vaší aktuální nálady, určil vám prioritu někdo jiný, nebo jste prostě vzali úkol, který se náhodou objevil na prvním místě ve vašem to-do listu?

Pokud jste začali úkolem, který jste vyhodnotili jako prioritu v rámci svého plánování, gratuluji. Podle mé zkušenosti jste výjimka. Nejčastější odpověď na otázku, podle čeho si řadíte práci na úkolech je: „Podle toho, na jaký úkol se zrovna cítím nebo mám náladu,“ což není vůbec dobrý způsob.

Pokud si úkoly, na kterých budete zrovna teď pracovat, vybíráte intuitivně, tak si pravděpodobně vyberete nějaký snazší nebo méně důležitý úkol.

Složité a důležité úkoly nás ze své podstaty děsí, a proto je odkládáme. Bojíme se náročnosti, něčeho nového a primárně se obáváme neúspěchu. Vzít nějaký snazší úkol je bezpečnější. Pokud nás čeká něco hodně důležitého, můžete pociťovat až odpor k plnění tohoto úkolu a jeho zdrojem jsou zpravidla obavy ze selhání.

Jednodušší věci jsou také většinou rychleji hotové a o to jsou pro náš mozek zajímavější, má totiž jistotu rychlé dopaminové odměny. Pokaždé, když si odškrtnete hotový task, tak se vám vyplaví právě dopamin a ten má vliv na naše prožívání. Zažíváme díky němu příjemné pocity uspokojení z hotové práce, pocit odměny. Proč by si tedy mozek vybíral dlouhý složitý úkol, který je sice prioritní, ale odměna je nejistá (strach ze selhání) a zároveň se za ním skrývá mnohem více práce?

Závislostí na dopaminu, neurotransmiteru odměny, trpíme úplně všichni. A vlastně je to dobře, protože nás to bičuje k produktivitě a lepším výkonům. Dopamin je dobrý sluha, ale (nejen) v případě priorit, je to špatný pán.

Dlouhodobé priority jsou za mě primárně o tom, co chci v životě dělat, kam to chci dotáhnout a jakým chci být člověkem. Priority nejsou jen o tom, že mám nekonečný to-do list a teď z něj potřebuji vybrat to, na čem budu pracovat právě teď. Priority jsou i tom, pro jakou práci se rozhodnu, jakým dlouhodobým projektům se budu věnovat, nebo co budu dělat ve volném čase po práci.

Pravděpodobně už jste někdy na pohovoru dostali otázku: „A kde se vidíte za pět let?“ Většina lidí ji ze srdce nenávidí a říkají: „Co jim na to mám jako říct? Že za pět let chci sedět na židli svého budoucího šéfa? Nebo že v té firmě tak dlouho rozhodně zůstávat ani nechci?“ Taky jsem na tu otázku nerada odpovídala. Poslední dobou si stále víc potvrzuju, že je možná ta nebohá otázka jenom hodně špatně pochopená. Nevím, s jakým záměrem jí pokládají šéfové a personalisté na pohovorech, ale já v ní vidím spíše otázku na osobní vizi, než na konkrétní místo nebo pozici, kde se člověk chce vyskytovat.

Jako šéfa by mě zajímalo, jestli můj budoucí podřízený má představu o tom, jak chce, aby vypadala jeho životní cesta. Osobní vize určuje směr, cestu, nikoli konečný cíl.

„Za pět let chci pořád lidem pomáhat s jejich rozvojem. Budu se věnovat osobnímu růstu, budu školit, konzultovat a psát. Za pět let už bych chtěla mít rozepsanou nebo i dokončenou knihu. Vím, že se psaní knihy chci věnovat.“ A jestli to bude na pozici senior trenéra, manažera, nebo na volné noze? To není podstatné. Samozřejmě mohu mít konkrétní cíl stát se manažerem, nebo pracovat v konkrétní firmě. Ale tenhle můj cíl jen podporuje neustálé naplňování mé osobní vize. Osobní vize je něco, co trvá. Nemá to deadline, ani konečnou metu. Nikdy nebudu moct říct: „Tak, a tímhle milníkem jsem dokonala a má osobní vize je naplněna. Hotovo.“ Nikdy to nebude hotovo. Osobní vize je něco, co můžete naplňovat každý den. Každý den také vaše přispívání k vaší osobní vizi naplňuje i vás.

Jak může vypadat, taková osobní vize? Moje zabírá několik stran s obrázky, mými hodnotami, silnými stránkami a ano s cíli, které si chci po své cestě splnit. Ze všeho vypadává jedna věta, která mojí osobní vizi reprezentuje:

„Žít spokojený a plnohodnotný život a takový život pomáhat žít ostatním.“

Pokud mám svou osobní vizi, pomáhá mi určovat dlouhodobé priority a překonávat překážky, které se na cestě ukážou. Pokud mám například pracovat na několika projektech, ptám se sama sebe: „Který z těchto projektů bude dlouhodobě naplňovat mojí osobní vizi?“ Odpověď mi pomůže určit, který z projektů je pro mě priorita.

Zkuste si odpovědět na otázku, kde se vidíte za pět let?

Každý z nás má spoustu životních rolí. Já jsem žena, dcera, sestra, teta, lektorka, konzultantka, kamarádka, místopředsedkyně SVJ, členka sboru dobrovolných hasičů, sousedka… některé role jsou na pořád, některé si nevybíráme, některé ano.

Jaké role jsou významné pro naplnění vašeho životního poslání? A pokud ho ještě nemáte jasně definované, tak si zatím odpovězte na otázku, jaké role jsou důležité pro vaši spokojenost? Nepohltila vás náhodou jedna z vašich rolí natolik, že vám nezbývá čas na ty ostatní, které jsou pro vás také hodnotné?

Najděte si čas a prostor na to, abyste se na své životní role podívali více do hloubky:

Odpovědi na tyto otázky vám napomohou k určení dlouhodobých priorit ve vašem životě.

Zdroj: Tento nástroj vychází z knihy Stephena Coveyho Sedm návyků skutečně efektivních lidí.

Nástroj, který není vhodný úplně pro všechny. Pokud už jen při čtení následujících řádků pociťuje úzkost, prosím přeskočte k závěru a toto cvičení nedělejte.

Představte si, že jste mrtví. Zrovna se koná váš pohřeb a někdo vám blízký pronáší smuteční řeč. Co o vás říká? Jací jste podle něj byli? Co jste dokázali? Jak si vás ostatní budou pamatovat?

Tahle krátká představa může být nepříjemná, nikdo nechce myslet na svou smrt, ale všichni víme, že to jednou přijde. Jsme smrtelní a náš život má začátek a konec. Je na nás, co se bude dít mezi tím. Jestli svůj čas, energii a pozornost budeme věnovat věcem, díky kterým na konci budeme se svým životem spokojeni.

Lidé na konci své cesty více litují toho, co neudělali, než toho, co udělali.

Jak tahle myšlenka ovlivní vaše dlouhodobé priority?

Nástrojům, které vám pomohou stanovit vaše dlouhodobé priority, je potřeba věnovat čas, ano. Musíte si sednout, podívat se trochu do sebe a věnovat tomu svou energii a pozornost. Stanovení vašich priorit by měla být priorita číslo jedna. Pokud nebudete znát své dlouhodobé priority, můžete se potácet v příležitostech a úkolech jako po několika drincích ve tři ráno po cestě z baru. Není jisté, jestli dojdete na správný konec své cesty a pokud už dojdete, bude vám to trvat zbytečně dlouho a budete věnovat čas, energii a pozornost věcem, které nejsou prioritní.

Pokud si své priority nestanovíte sami, může se stát, že se budete řídit prioritami někoho jiného. Naplňujte své životní poslání, ne cizí.

Pokud jste si své priority stanovili, věnujte jim čas, pozornost a energii. Žijte tím. Nemějte více priorit najednou.

Pokud je všechno důležité, nic není důležité.