Článek
Pokud vaše dítě navštíví Pedagogicko-psychologickou poradnu (PPP) je podrobeno velmi důkladnému zkoumání, které má jistě vypovídací schopnost a je v zájmu rodiče, školy a dítěte dbát na doporučení a pokusit se aplikovat všechna doporučení, která se uvádí ve zprávě. Pokud se jedná o lehčí stupně dysgrafie, dyslexie či jiné poruchy a není nutný asistent, je doporučeno pouze většinou několik různých postupů např. nechat dítě odpovídat ústně a nenutit ho psát či mu dát více času na písemky a diktáty. Mají také dostávat různé úkoly, které jsou vhodné pro jejich typ poškození a kompenzují jejich nedostatky, protože tyto děti prostě musí vyvinout větší úsilí, aby splnily to, co je pro tzv. „normální“ dítě běžně dosažitelné. Poruchy jsou různě závažné, ale hlavním úkolem je dítě motivovat a ne demotivovat v jeho touze po vzdělávání a série častých neúspěchů jim cestu jen ztěžuje. Za komunismu, když se tyto vady neřešily bylo mnoho zmařených talentů posíláno do zvláštních škol a přitom stačilo nespěchat a počkat až se dítě samodokáže prosadit, tam kde se mu bude dařit.
Dnes je povědomí o těchto vadách ve škole většinou velké, ale je tady určitý rozdíl mezi prvním a druhým stupněm. Na prvním stupni jsou většinou učitelé vstřícní k práci s těmito žáky a vesměs respektují nařízení PPP a snaží se o spolupráci s rodiči, ale jak jsem zažila je to jiné při přechodu na druhý stupeň. Poradna sice vydá doporučení na zkrácené diktáty, delší čas, ústní zkoušení, ale jen minimum učitelů to respektuje, zvláště učitelé tzv. odborných předmětů tyto věci vůbec nezajímají. Je to nakonec, ale problém hlavně do budoucna, protože známky potřebné na přijetí na SŠ jsou právě z posledních ročníků ZŠ. PPP vydá pro dítě potvrzení a má delší čas na zkoušku z Cermatu, kdo ale kontroluje či dokáže donutit učitele druhého stupně respektovat žáka s doporučením od PPP. Jsou to většinou stejná doporučení a poradna pracuje setrvačností systémem CTRL C, ale pro učitele i na druhém stupni by to mělo být platné. Vím, že čím jsou děti starší už by měli mít větší odolnost, ale některé vady s časem nezmizí a není pro dítě jednoduché se v rámci třídy ozvat či každého jednotlivého učitele upozornit, že mají právo na jiné zacházení. Někdy je to velmi citlivá otázka, protože dítě nechce vybočovat z kolektivu a nějak na sebe upozorňovat. Bohužel se to, ale nakonec projeví na jeho hodnocení, protože učitelé odborných předmětů se většinou nezabývají jednotlivými žáky, ale spíše jejich milovaným předmětem. Větší je problém je, když tyto doporučení nerespektují ani učitelé hlavních předmětů českého jazyka a matematiky. V těchto zásadních předmětech se naplno projeví všechny „dys“ poruchy a učitel by měl sám pochopit, že dítě s doporučením PPP potřebuje určité ohledy a zvýhodnění. Bohužel v praxi se to často nevyskytuje, co horšího setkala jsem se s pokrytectvím v tom to směru.
Jako rodič takto postiženého dítěte jsem několikrát upozorňovala pí učitelku na to, že by měla brát ohledy na doporučení PPP a ona velmi mile přitakala a tvrdila, jak se snaží aplikovat doporučení na zkrácení diktátů či ústní zkoušení a několikrát po upozornění to dodržela, ale pak se situace zase normalizovala a diktáty či sloh hodnotila bez nějakého přihlédnutí k postižení. Po dalším upozornění zase tvrdila, že ona PPP plně respektuje a to se může opakovat do nekonečna.
Je možné si ztěžovat a upozorňovat, ale je to pro blaho dítěte? Co když je kontraproduktivní neustále tzv. „otravovat“ učitele svými požadavky a stěžovat si vedení či v PPP je také dost přemrštěné, pokud jde o to, že učitel tvrdí, že něco dělá v hodině a dokázat to by nebylo lehké. Je to jako vždy o osobním přístupu učitele a ten prostě ve velké třídě nemá kapacitu se zabývat jednotlivými žáky. Je to tedy asi přirozené? Napadá mě snad jen parafrázovat, jak jednou podotkl ve své přednášce v nadsázce náš slavný psychiatr Cyril Höschl : „Učitelé se chovají k dětem nespravedlivě a šikanují je proto, aby je připravili na život jaký je.“
