Článek
Pro mnoho lidí je to nepochopitelné. „To jim nevadí pořád cestovat?“ „Nebude jim chybět stabilita?“ „A jak se cítíš, když nejsou dva týdny s tebou?“
Ale já na tom nevidím nic špatného. A děti už vůbec ne.
Dva týdny tady, dva týdny tam
Manuel je Španěl. Když jsme se brali, žili jsme v Barceloně. Já jsem tam odjela jako studentka, poznali jsme se, zamilovali a všechno vypadalo skvěle. Narodily se nám dvě děti a dlouho to vypadalo, že tam zůstaneme. Jenže život není pohádka. Láska, která na začátku vypadala jako osudová, se postupně rozpadla.
Nebyl v tom žádný dramatický rozchod, žádná nevěra nebo velká hádka. Jenom jsme se změnili. Já začala mít čím dál větší stesk po domově, on už si nedokázal představit život jinde než ve Španělsku. Nakonec jsme se rozhodli, že půjdeme každý svou cestou – ale děti potřebují oba rodiče.
A tak jsme se dohodli. Dva týdny v Česku, dva týdny ve Španělsku.
Bylo to jednoduché? Vůbec ne
Na začátku to nebylo snadné. Když jsme první měsíc střídavé péče zahájili, měla jsem hrozný strach. Zvládnou to? Nebudou smutní? Nebude jim jeden z nás chybět tak moc, že to nezvládnou?
Jenže děti jsou přizpůsobivé.
První týden bez nich byl příšerný. Otevřela jsem ráno dveře jejich pokoje a bylo tam ticho. Jejich hračky na stole, polštáře pečlivě srovnané. Žádné rozházené školní tašky, žádné poházené boty v předsíni. Děsivé prázdno.
Chtěla jsem jim hned volat, ale Manuel mi řekl: „Nech jim prostor. Když budou chtít, zavolají sami.“
A měl pravdu.
Děti si rychle zvykly. Měly dvě ložnice, dvě školy, dva světy. Ale ani v jednom nebyly nešťastné.
Lidé si myslí, že je to špatně
Od chvíle, kdy jsme tenhle systém nastavili, jsem se setkala s obrovským množstvím kritiky. Nejvíc mě ale zasáhlo, že mě odsuzují hlavně ženy.
„Jak to můžeš vydržet? Jak to můžeš dopustit? Děti přece potřebují matku!“
Jako bych nebyla matka, když nejsem fyzicky přítomná 24/7.
„Nebojíš se, že si zvyknou víc na něj a pak už tě nebudou chtít?“
Tohle je ten nejhorší argument. Děti nejsou majetek. Nejsou trofej, o kterou se soutěží. Milují oba rodiče, a pokud jim to nikdo nekomplikuje, dokážou mít domov na dvou místech.
Ano, někdy je to složité. Jednou slaví narozeniny se mnou, podruhé s ním. Vánoce střídáme. Na Vánoce, kdy nejsou se mnou, se snažím být silná. Vím, že se mají dobře. Že je o ně postaráno. Že jsou šťastné.
Ale stále slýchám: „Jednou budou dospělí a budou si to pamatovat. Budou na tebe naštvaní, že jsi je nenechala někde usadit.“
Ne, nebudou. Budou vědět, že měli oba rodiče. Budou vědět, že je nikdo nikomu nekradl.
Co na tom vlastně vadí?
Když se bavím s lidmi o tom, proč se jim střídavá péče přes hranice nelíbí, vždycky slyším stejné argumenty.
„Nemají stabilitu.“ Co je to stabilita? To, že děti vyrůstají ve zdravém prostředí a mají oba rodiče? Pak ano, to mají. Nechodí do dvou škol najednou, mají online výuku, která jim pomáhá zvládat obě země. A navíc – znají dva jazyky, dvě kultury, dvě rodiny.
„Musí pořád cestovat.“ Ano, ale děláme to tak, aby to bylo co nejjednodušší. Létají sami, už jsou na to zvyklí. Na letišti je vždycky někdo vyzvedne, všechno mají naplánované. A co je důležité – cestování je nikdy neobtěžovalo. Berou to jako součást života.
„A co ty? Nemrzí tě, že nejsou pořád s tebou?“ Samozřejmě že mi chybí. Ale rodičovství není o tom, že děti držím u sebe jako rukojmí. Je o tom, že jim dávám vše, co potřebují. A potřebují i tátu.
Děti nejsou majetek
Neříkám, že je tohle řešení pro všechny. Ale je to řešení, které funguje pro nás. Nemám právo říct: „Jsem matka, tak děti patří mně.“ A on nemá právo říct: „Jsem otec, takže musí být se mnou.“
Naše děti vědí, že mají dva domovy, ne jeden rozbitý. Vědí, že jsme se nerozešli proto, že bychom je přestali milovat. Vědí, že jsou důležité pro oba rodiče stejnou měrou.
Kdybych měla znovu rozhodnout, udělala bych to stejně.
Protože na tomhle není nic špatného.
