Článek
Pokud se v současnosti hovoří o neokoloniálních politikách v Africe, vztahuje se toto uvažování zejména ke vztahu bývalých evropských kolonizátorů a jejich ex-kolonií. Toto primárně platí o francouzských politikách, které obsahují jazykové, kulturní, ekonomické, politické a bezpečnostní vazby, které z Paříže činily hegemona v mnoha oblastech Afriky i po formálním dokončení procesu dekolonizace. Tento nerovný vztah často udržující u moci různé diktátory byl pak často využit jako mobilizační faktor pro protifrancouzské protesty či převraty. Je však jeden aktér, který využívá mnohem tradičnější formy koloniální správy – Rusko. A to konkrétně ve Středoafrické republice. Následující text mapuje tento vztah a je výtahem delšího článku, který nám v anglickém originále vyšel nedávno zde.
Středoafrická republika byla dlouhodobě klasickým příkladem francouzského neokolonialismu. Navázání Francie na zemi bylo vnímáno jako důležité hlavně z důvodu soupeření v bipolárním světě studené války. Ekonomicky a bezpečnostně závislé na vztahu s Paříží, středoafrické vlády nebudovaly funkční státní instituce. V případě problémů se povětšinou mohly spolehnout na francouzský zásah, čímž bývalá kolonizační mocnost naopak podporovala nezodpovědné, autoritářské a exploatační politiky centra. A to včetně pomoci s finacováním bizarní korunovace Bokassy I.
Tento vzorec se opakoval po roce 2013, kdy v zemi proběhlo povstání muslimských milic ze severu země pod jménem Séléka, které byly následovány protipovstáním jednotek Anti-Balaka. Země byla znovu uvržena do chaosu, na což znovu zareagovala francouzská vláda svojí intervencí v rámci operace Sangaris. V roce 2017 se však prezident Touadéra setkal se Sergejem Lavrovem a tím se zemi otevřel nový vektor zahraniční politiky - na Moskvu. Ruská vláda nabídla Bangui možnost zajištění bezpečnosti v zemi výměnou za získání koncese na těžbu diamantů a zlata v zemi. Již od roku 2018 pak začaly do země vstupovat jednotky Vágnerovy skupiny, což nakonec vedlo ke stažení francouzských sil. Středoafrická vláda tak mimo malé množství rwandských sil zapojených do mise OSN začala být na ruské přítomnosti plně závislá.
Tuto závislost začalo Rusko plně využívat. Vágnerovci se začali prezentovat jako spása státu, avšak reálně ke zlepšení situace v zemi nedošlo. Dohoda z Chartúmu z roku 2019 mezi rebely a vládou byla rychle porušena a ani po úspěšném zabránění rebelům v převzetí hlavního města nebyly jednotky bývalého prezidenta Bozizého poraženy. Vágnerovci poskytují bezpečnost režimu a ochraňují své ekonomické zájmy. Nepřináší však žádný rozvoj a stabilizaci.
Naopak, Vágnerovci využívají zemi jako součást širšího pašerácké sítě, která propojuje libyjská území pod kontrolou Chalífy Haftara, západní Súdán a jeho naleziště zlata pod kontrolou milicí RSF, a právě Středoafrickou republiku. Vágnerovci si chrání své ekonomické zájmy i proti jinak Rusku blízké Číně. Místní obyvatelstvo je nuceno pracovat v Rusy ovládaných dolech v podstatě v otrockých podmínkách. V roce 2022 pak dle dostupných dat Středoafrická republika přišla o 5,6 % celkové populace – zdaleka nejvíce na světě.
Můžeme však mluvit o formě kolonialismu? Úplně stejně jako tomu bylo v minulosti například u britské Východoindické společnosti. Ta také vstoupila na indický subkontinent v období vnitřní nejednoty a konfliktu na tomto území. Díky vojenské síle a politické zručnosti dokázala podpořit a plně si zavázat místní politické entity do míry, kdy se stala rozhodující silou v regionu. Podobně je takto vláda Touadéry v Bangui plně závislá na přítomnosti ruských sil. Jeho klíčovým poradcem je ruský občan. Nejprve jím byl Valerij Zacharov, následně Vitalij Perfilev a od konce loňského roku v návaznosti na přebírání aktivit skupiny po úmrtí jejich velitelů Prigožina a Utkina se jím stal Denis Pavlov napojený na GRU.
Kromě vytvoření závislosti místních politických elit výměnou za ekonomický profit skrze semi-privátní organizaci, můžeme sledovat i další analogii. Problém ve vztahu s centrem. Stejně jako Východoindická společnost i Vágnerovci jsou sice oficiálně soukromou, ale na režim a prosazování státního zájmu silně navázanou organizací. A v obou případech tato dualita nakonec vedla k problémům, kvůli které byla daná organizace podrobena státním aparátem. Zatímco v případě britského originálu se tak stalo skrze parlament, v případě novodobé ruské inkarnace byl tento proces mnohem násilnější.
Pokud se na aktivity Ruska ve Středoafrické republice podíváme optikou kolonialismu, zjistíme, že Moskva skutečně využívá konzervativních metod a vrací se k „tradičním hodnotám“. Navázání si politických elit skrze aktivity na státu závislé, oficiálně však soukromé společnosti. Zajištění bezpečnosti vybrané skupinky politiků výměnou za ekonomické drancování regionu. Nezájem o rozvoj socio-ekonomické či zlepšení bezpečnostní situace v zemi. Zneužívání místní populace k téměř otrockým pracím. Všechno jsme již v minulosti v aktivitách evropských kolonizátorů viděli. Zatímco tyto se však od těchto metod přesunuli dále, Rusko se k nim konzervativně vrací. Ruské aktivity ve Středoafrické republice jednoznačně odpovídají definici kolonialismu.
