Článek
Poklidné ráno 20. prosince roku 1943 začalo pro mnoho lidí stejně jako rána ostatní. Nad hlavami neustále visela hrozba druhé světové války a nikdo netušil, kdy toto světové peklo skončí. I tak se ale lidé snažili žít své běžné životy a nepodléhat tomu, co se děje ve světě. Museli chodit do škol, do práce a nebo zajišťovat hospodářství, které někteří z nich vlastnili. Ten den byl ale něčím výjimečný, takový, jaký si ho neumíme představit. Ani historikové se jednoznačně do dnešního dne neshodnou na tom, co se ten den mohlo vlastně stát a zda to má nějaký vyšší význam.
Praha-Kbely byla městská část, kde byla už za císaře pána vybudovaná dlouhá železniční trať, která spojovala Československo s ostatními státy. Trať sloužila především nacistickým okupantům pro pravidelné zásobování zbraní, munice a potravin. Železniční stanice jako taková byla na tomto místě vybudována až roce 1932. Kvůli tomu musela být dokonce zbourána i místní kaplička, aby se zde osobní vlaky mohly pravidelně vyhýbat. Jen těsně poté připravila tato trať o život několik lidí. Podle některých je proto zastávka prokletá a za nehodu může vyšší moc.
Den, který byl od počátku jiný
Bylo brzy ráno, přibližně kolem páté nebo šesté hodiny ranní, krátce před Vánocemi. Atmosféra v zemi byla napjatá, i přesto se někteří dokázali těšit na blížící se Vánoce. V té době se městská část Praha-Kbely nacházela v Protektorátu Čechy a Morava a země byla uvězněna pod německou okupací. Tma ten den byla všudypřítomná a nepropustná. Do východu slunce zbývaly dlouhé dvě hodiny. Válka přinesla mimo jiné i povinnost takzvaného zatemňování, což znamenalo, že lidé ve svých domovech nesměli svítit, světla na ulici byla zhasnutá, auta nesměla jezdit s dálkovými světly, protože jakékoli světlo by mohlo nepřátelským jednotkám usnadnit navigaci a poskytnout jim ideální cíle pro jejich útoky.
Zastávka Praha-Kbely je dodnes stále stejná. Na místě byly provedeny jen minimální úpravy.
V té době nesměly svítit ani lokomotivy, a pokud ano, pak jen velmi slabě a sporadicky. A právě zde došlo k vážnému problému. Lidé tento moment popisují jako boží trest, který na město seslalo samo nebe. V tiché a husté tmě byl slyšet projíždějící vlak, který se blížil do stanice Praha-Kbely. V ten moment se však touto hustou tmou ozvala strašlivá rána, která probudila celé město. Někteří si v první moment mysleli, že se na město snesl další nálet německých útoků. Situace byla ale mnohem vážnější. Lidé se proto začali pomocí baterek a slabých světýlek sbíhat k hlavnímu železničnímu přejezdu, kde se z několika trosek dvou vlaků ozýval velký nářek a bolestivé sténání.
Chybu udělal výpravčí, který neznal systém
Později se ukázalo, že celá trať byla vybudována až tak rychle, že strojvedoucí ani pracovníci drážního systému neměli vůbec žádný čas na zaučení. Zaměstnanci byli krátce a stručně informováni o tom, jak železniční systém funguje a trať byla následně otevřena. Stalo se tak v noci z devatenáctého na dvacátého prosince 1943. Onen den měl službu Antonín Pospíšil, do té doby nejzkušenější pracovník železnice, který svou funkci vždy zastával svědomitě a s nejvyšším pracovním nasazením. Bohužel kvůli špatné komunikaci a nekvalitnímu zaškolení udělal chybu, která následně stála život několik lidí.
Když Antonín Pospíšil špatně pochopil signál na drážním zařízení, pustil proti sobě dva osobní vlaky, které v té době vozili dělníky do jejich zaměstnání. Protože lokomotivy nebyly vůbec osvětlené, nabouraly do sebe v plné rychlosti. Nikdo neměl sebemenší šanci této děsivé srážce zabránit. A výsledek? V té době naprosto katastrofální, protože na místě zemřelo 23 lidí a dalších 100 jich bylo vážně zraněno. O několik dnů později, přesně na druhý svátek vánoční, v nemocnici podlehlo svým zraněním dalších 19 lidí. Krátce po vánočních svátcích se konal pohřeb zesnulých, který byl však velmi přísný a zúčastnilo se ho i několik státníků. Pozůstalí proto nesměli plakat a jediný, kdo na tomto pietním setkání mohl promluvit, byl místní římskokatolický kněz, který dal zesnulým lidem poslední sbohem.
